Informace

1. listopadu 2012 v 19:40 | Jeana |  Informacie o projekte
Ahoj vsichni:)
predem se chci Vam vsem moc omluvit, ze se to tu cely na mesic a pul zastavilo:( moc me to mrzi, ale mela jsem ted dost vazny osobni problemy, kdy se mi pretocil celej svet o 360°. Behem tohohle mesice bych to vse dala do poradku a projekt se rozebehne. Slibuju, Laneeyka uz byla pozadana o pokracovani. Takze jeste jednou se Vam vsem timto omlouvam, verte, ze kdyby byla alespon realna sance, pokracovalo to ve stejne rychlosti jako doposavad. Vim, ze ode me nebylo hezky, ze jsem Vam aspon nedala vedet, ale opravdu...v tu chvili to proste neslo, nemela jsem silu na nic...Snad uz bude lip. Vase Jeana
 

Kapitola 10. - Our story, our love

19. září 2012 v 15:38 | Monička |  Projekt - Our story, our love
Tak, další kapitolka na světě:) omlouvám se Moničce, že jsem to sem hodila až o tolik dní dýl:((( Monička vše dodržela i po časové stránce, ale je to má chyba:( opravdu nestíhám:(
Jako upřímně, na tenhle díleček nemám slov:D mrazilo mě všude a ten děj mi vyrazil dech:D jako zlo:D prostě masterpiece:) děkuju Moni za brutální uměleckej zážitek. Myslím, žes ve spoustě věcech vykolejila nás všechny:D díky moc:)
A já jdu zas na tu diplomku:D příjemné počteníčko:)



Jermaineho do očí praštily sluneční paprsky ranního slunce, které si našly skulinku mezi nedotaženými závěsy. Protáhl své mužné tělo tak usilovně, že se jeho ruce dotkly čela postele. Ještě v polospánku odtáhl přikrývku a usadil se na okraj postele. Pootočil svou hlavu k ženě, která ležela na druhém konci. Přes rty mu přeběhl úsměv, vzpomněl si na včerejší noc, kterou se svou láskou prožil....

Všechno to začalo, když se Grace vrátila z práce docela pozdě a já ležel v posteli zabrán do jedné ze svých oblíbených knih. Poočku jsem neustále sledoval budík na mém nočním stolku. Čas se neúprostně blížil k půlnoci a já doufal , že se jí nic nestalo. Když jsem konečně ve dveřích uviděl stát svou milovanou Grace knihu jsem zavřel aniž bych si založil stranu, u které jsem právě skončil........
" Kde proboha jsi Grace?".........káravě jsem na ní pohlédl.....
" Ach Jermaine, miláčku omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale v práci jsme dnes měli fofr.".......Vlepila mi rychlý polibek na ústa a vzdálila se v koupelně....

Když z ní po pár minutách opět vyšla v krajkové noční košilce a saténovém župánku cítil jsem jak se mi rozproudila krev v žilách. Tak šíleně jsem po ní toužil. Beze slova své tělo uložila do postele a já cítil jak se svým sexy zadečkem otřela o mou nohu. Krev ve mě doslova vřela. Nahnul jsem se k jejímu krku a prstem projel po její šíji. Cítil jsem jak se jí tělo napnulo....." Krásně voníš."......nasával jsem vůni jejich vlasů, které voněly po heřmánku. Otočila ke mě svůj obličej a já před sebou měl rty, které doslova vyzývaly k tomu, abych je políbil.

Jarmaine na nic nečekal a svým jazykem začal prozkoumávat nitro jejich úst. Prsty ji vpletl do vlasů a dále pokračoval v nenasytém polibku. Rukou uchopil její ňadro,které vykukovalo z krajkové košilky a začal ho hníst v dlaních. Nebránila se. Naopak z jejich dychtivých stenů poznal, že se jí to líbí. Po předehře, kterou oba tak intenzivě prožívali pronikl skulinkou mezi jejími stehny. Ucítil teplo, které jejím tělem nepřestávalo proudit......" Ach, tolik tě miluji Grace.".......zašeptal ji do ucha.......Vklínil ruku mezi jejich těla a vyhrnul ji noční košilku. Nazvedávala boky, když se jí snažil sundat kalhotky.K jejímu tělu přiložil teplou špičku penisu a opatrně do ní pronikl. Čekal na odezvu jejího těla, která následně přišla. Rytmus jejich pohybů zesiloval až oba dosáhly výbušného vrcholu.
Spočíval na ní celou vahou a ztěžka ji oddechoval u ucha. Přiblížil rty k jejím a oči mu hořely láskou. .........." Tolik tě miluju Grace, ani netušíš jak moc."...zašeptal.Líbal ji a jeho ústa byla nekonečně něžná. Našel ženu svého života a konečně Jarmaine Jackson se cítil doopravdy šťastný......

Ještě spala. Hlavu měla zabořenou do poštáře a pár pramínků jejich vlasů ji padalo do obličeje. Jermaine na ní tiše a se zaujetím koukal. Pořád byl plný pocitů a při pomyšlení na minulou noc mu tělem projela vlna vzrušenosti. Aby svou touhu vyhnal z hlavy rozhodl se pro pořádnou studenou ranní sprchu. Když tak učinil šel dolů do kuchyně, kde hledal něco k snídani. Bohužel krom dvou zhnilých pomerančů nic pořádného nenašel a tak se rozhodl zajít pro čerstvé pečivo ven.
Zastvil se u svého oblíbeného pekaře, kde koupil pár teplých čokoládových croissantů, které má Grace nejraději. Ani na šťávu z čersvých pomerančů nezapomněl.

Už byl na cestě domů, když míjel stánek s ranním tiskem. Prodejce Jermainemu doslova vrazil do rukou noviny a ten je s poděkováním přijal. Neměl v úmyslu je číst, vlastně se prakticky vždy téhle literatuře, dá-li se to takhle nazvat vyhýbal.
Z kuchyňské linky vytáhl tác, na který naservíroval teplé croissanty, do šálku nalil čaj a do skleniček pomerančový džus. Pořád ale tomu něco chybělo. Pohlédl na stůl, kde ve váze byly čajové růže. Jeden květ vytáhl a naaranžoval ho do malé vázičky....." Tak teď je to dokonalé.".....pomyslel si při pohledu na naservírovaný tác. Už se chystal nahoru za svou milou, aby jí překvapil snídaní, když v tom pohlédl na noviny, které při příchodu vhodil na stůl. Z nějakého nepochopitelného důvodu mu utkvěl zrak na přední straně.
Vzal ten cár papíru do svých rukou a nemohl uvěřit vlastním očím. Na přední straně si Grace v těsné blízkosti vykračuje zavěšena za bratrovo rámě. Z pohledu na pořízenou fotografii jedním z novinářů se mu tajil dech a krev vzteky v něm doslova vřela......
" Ach zlato, ty jsi připravil s nídani? To je od tebe milé."........za jeho zády stála Grace. Prudce se k ní otočil a s naštvaným výrazem ve tváři ji na obličej přilepil noviny......
" Tak tohle je ten tvůj fofr?!".....řekl naštvaně a roběhl se ke svému vozu......
" Počkej Jarmaine, já ti to vysvětlím."....volala na něj jeho snoubenka. Ten však na nic nereagoval. Strčil klíčky do zapalování a rychlostí blesku se řítil po silnici. Žádal vysvětlení, ale chtěl ho slyšet z úst úplně jiného člověka......

Kapitola 9. - Our story, our love

12. září 2012 v 11:12 | Hanylen |  Projekt - Our story, our love
Holky, děkuju! Nestíhám se divit, jak to letí:) Hanička dle svých slov chytla po Zuzyně kapitolce slinu a ještě včera mi poslala dílek:) Osobně musím říct, že s navazováním na Zuzy ses poprala výborně:) ta dějová atmosféra položená návštěvou oblíbení Michaelovi restaurace je kouzlená. Ale co ten konec???? Moničko, zachraň je:)
Omlouvám se až za dnešní uveřejnění, ale vážně nestíhačka:(((



Autor: Hanylen
Blog: hanylen.blog.cz


Michael nabídl Grace galantně rámě, do kterého se zavěsila a směřovali k zadnímu východu,
Kde jim Wayen s dalším bodyguardem udělal cestu a chránil je vlastním tělem. Michael podržel Grace dveře limuzíny a nechal ji nastoupit jako první. Sotva se dveře zavřely, byli v bezpečí… ano, tělesně ano, ale jejich srdce byla vydána všanc tomu druhému. Táhlo je to k sobě, aniž by si to každý z nich připustil. Inu, rozum bývá někdy krátký na to, co se odehrává v srdci. Hovor cestou nenuceně pokračoval, zatímco vůz zabočil do poklidné luxusní čtvrti v Hollywoodu. Dokonce se zdálo, že parkoviště je prázdné, jakoby personál i celá restaurace očekávala příjezd vlivného a známého hosta.

Graigova restaurace, před kterou zastavili, se nacházela v západní části Hollywoodu.
"Byl jsem tady už několikrát na doporučení svého přítele", prozradil Grace Michael.
"Má trochu netradiční atmosféru… přímo z ní dýchá Hollywood, ale právě to mám rád. Doufám, že budeš stejně spokojená jako já", dodal ještě předtím, než jim Wayen otevřel dveře limuzíny aby mohli vystoupit ven.
Michaelovi to v černých kalhotách a vínovém saku moc slušelo a Grace si znovu uvědomila, že na ni ještě nikdo takhle nezapůsobil svou zvláštní přitažlivostí. Ani Jermanine ne.
Dost…už si musí zakázat takové úvahy.
Doprovázeni Wayenem a ještě jedním členem ochranky vstoupili dovnitř restaurace, kde večeřelo už několik hostů, vesměs z uměleckých kruhů. Když je zahlédli, zdravili je s úsměvem kývnutím hlavy. Číšník oba uvedl ke stolu u stěny na které dominoval velký obraz Donalda Trumpa s kuřetem na hlavě a hned jak Grace tohle viděla, stěží zachovala vážnou tvář a nemohla se udržet smíchy. Otočila se k Michaelovi a zjistila, že je na tom stejně.. Musel si dát jednu ruku před pusu, ale i tak bylo poznat, že se směje a zároveň sledoval její reakci.
"Miluju nejen umělecká díla, ale například i tenhle obraz", prozradil jí.
"V naší galerii by určitě místo nenašel, ale to, co člověka rozesměje má taky svoji hodnotu", dala mu za pravdu. Než jim přinesl špenátové ravioli v italské rajčatové omáčce a těstoviny s tuňákem, které si objednali zjistila Grace, že ačkoli se to na první pohled nezdá, mají Michael i Jermaine mnoho společného.
Především zájem o duchovní život a o knihy. Jermaine vlastnil doslova sbírku knih o islámu.
Říkával Grace, že hodně lidí islám nechápe, ale ten kdo porozumí jeho významu, naučí se být lepším člověkem. Michael jí při rozhovoru prozradil, že si často představovali, jaké by to bylo kdyby opustili svá těla a sami sebe pozorovali, jak je vidí jiní. "Myslím, že to by nás v mnoha směrech zlepšilo", uvažoval. Své ravioli ani nedojedl, ale nad čokoládovým dortem, který přinesli jako dezert se mu rozzářily oči a vychutnal si ho přímo s dětskou radostí. V tu chvíli před sebou Grace zase přestávala vidět celebritu, ale toho chlapce z Gary, který si potrpěl na sladkosti.
Když spolu opět vycházeli zadním vchodem, překvapil je náhle záblesk fotoaparátu, který zahlédli kdesi za autem. Než se stačil Wayen s kolegou vzpamatovat, zaslechli zvuk motorky, který se ztrácel kdesi v boční ulici…


Skoro do rána nemohla Grace usnout. Nemohla vyhnat z hlavy jak Michaela, tak nešťastnou náhodu s fotografem, Buď to mohla být náhoda, restauraci navštěvuje hodně známých lidí a nebo někdo dostal echo. Obávala se jen toho, jak zareaguje Jermaine, jestli se fotka druhý den objeví v nějakém plátku. Přejde to s nadhledem, protože zná papparazi anebo si to kvůli Grace zase vezme osobně a vyvolá žárlivou scénu?
 


Kapitola 8. - Our story, our love

10. září 2012 v 13:28 | Zuzy |  Projekt - Our story, our love
A je to tu! Máme tu pro Vás další dávku emocí v podobě nové kapitolky. Bohužel, ač Loui dostala svých 20 dní, od poslední zprávy, kterou poslala koncem srpna na blog, nedala vůbec vědět. Pevně doufám, že k tomu měla vážné důvody, že se ji nic nestalo a na projekt se nevykašlala. Myslím, že nikdo z nás nechce, aby to to tu stálo a čekalo se na odpověď, které se třeba ani nedočkáme. Proto jsem poprosila Zuzy, aby navázala na poslední kapitolu. A musím říct, zvládla to bravurně!!! Smekám:) Už jen z toho důvodu, že se přes noc stala odbornicí na francouzský impresionismus. Takže kdyby měl někdo jakékoliv dotazy ohledně umění 19. a 20. století - obracejte se prosím na ni :D :D :D :D
Zuzy to perfektně rozjela. Člověk několikrát nasaje tu atmosféru místa, kde se Mike s Grace nachází, přeběhne mu i mráz po zádech a navíc se u toho i hezky pobaví. Konec je zapeklitý a úplně si říká o akci, takže teď jsem zvědavá, jak si s tím Hanička poradí:) bude to trošku oříšek:) se Zuzy jsme se říkaly, jestli poklidné setkání našich hrdinů nepřeruší Jermain, takže Hani, necháme se překvapit:) už teď jsme natěšený na další pokračování:)


Autor: Zuzy
Blog: zuzyjacksonka.blog.cz



Zprudka se otočil za původcem těch slov. Z jeho výrazu bylo na první pohled patrné překvapení: "Grace? Vy?"
"Ach ano, já." zasmála jsem se, přičemž jsem nevinně pokrčila rameny. Tentokrát jsem to byla já, kdo se z nás dvou odvážil přistoupit blíž. Možná proto, že jsem měla od oznámení pana Whita o Michaelově přítomnosti čas na vzpamatování, který Mike nedostal. Zastavila jsem se necelého půl metru od něj a podala mu ruku.: "Snad nám již dnes to potykání vyjde…" pronesla jsem mile a stiskla pevněji jeho dlaň. "Prosím, říkej mi Grace."

……………

Jejich pohledy se střetly tak, jako jejich dlaně. Měla pocit, že nic krásnějšího v životě nezažila. Jakoby skrze to podání rukou k ní vyslal někdo tolik energie, tepla, které nebyla schopná pojmout. Držel ji stále za ruku, upřeně se jí díval do očí…

" Moc mě těší…. Michael"…maličko stisk zesílil a to se její ruka ocitla před jeho tváří. Rty lehce přiložil na hřbet její ruky. Jestliže před tím cítila chvění, energii…tak teď by nejspíš rozsvítila elektrárnu. Jako když někdo zmrazí čas i prostor, vnímala vůni jeho vlasů, když se maličko sklonil…všimla si každičkého pramínku vlasů, jeho pleti, podmanivá vůně jí úplně zbavila soudnosti myslet. Pozvolna se probírala z omamného snu…a snažila se vrátit rovnýma nohama na zem a předejít tomu, aniž by se jí po tváři rozlil ruměnec, marně.
"Tak, tedy Michaeli, je něco, co tě zaujalo?" Jak moc by jí toužil říct, že ano. Dobře věděl, že se ptá na obrazy, na umění, ale jeho myšlenky se až moc zaubíraly pouze a jen jedním směrem…ke Grace. To ona je mistrovským dílem stvořitele, který vysochal její ladné a rovnoměrné křivky jejího těla…
.
"Och, ano, zaujalo, vlastně je tu všechno, co mě zajímá, co obdivuji!" Moc dobře si všimla, jak až s cudným pohledem pozoruje ne obrazy, ale ji…


"Ano, nemohu se odtrhnout od tohoto skvostného díla…mistra Van Gogha…Hvězdná noc nad Rhônou"

Zamyšleně a s láskou se zadíval na obraz před sebou…"Ta překrásná modrá, ta harmonie noční oblohy, zrcadlící se na klidné noční mořské hladině s poklidným a spícím městečkem v dálce. Jen klid noci, malé rybářské loďky pohupující se v přístavu a ta dvojice lidí… Nevím, ti dva na mě působí stejně harmonicky, jako celý obraz, přesto, že nejsou zrovna mladí, tak je pojí víc, než přátelství, snad jsou manželé už pěkně dlouho nebo se našli nedávno, ale jedno je jisté…našli se a to je to nedůležitější. Každé srdce je úplné a plnohodnotné, najde-li k sobě takové, které se stane jeho součástí a bijí ve stejném rytmu, je to požehnání a velký dar!" …po očku se podíval stranou na Grace, která se upřeně dívala na obraz…

Grace pozorně naslouchala jeho hlasu, který hladil, byl něžný…a vnímavý. Ano, ten nevídaný cit nejen pro umění, ale především proto, kdo umí číst pohledem i to, co bývá očím skryto…

"Michaeli, mohu říct, že umělci, včetně tebe, mívají citlivé vnímání reality a ty jsi to popsal zcela přesně, je vidět, že se nedíváš pouze očima, ale především srdcem! Ano, Vincent Van Gogh byl fascinován přírodou, objevuje se skoro ve všech jeho dílech, ať je to krajina, rostliny…i lidé. Byl psychicky velice křehký ve svém životě, tak i uměleckém vnímání a mnohdy na to bohužel doplatil na svém zdraví, tělesném a především duševním, byl moc zranitelný, přesto všechno ovlivnil spoustu generací nejen lidí, ale umělců prakticky do dnešní doby. Měl období, kdy namaloval klidně stopadesát obrazů za rok, přesto za svůj život prodal jeden jediný. Je to dobře pro nás, že můžeme jeho nadání darované mu Bohem obdivovat a učit se prakticky dodnes."

Před obrazem Van Gogha stáli dva lidé, kteří sdíleli stejnou vášeň pro umění, ale v jejich žilách proudila víc, než sympatie, či přitažlivost. Na malý okamžik jako by sdíleli pohled na život toho druhého, ač ho nevědomky na sebe tomu druhému prozradili. Rozzářené hvězdy z obrazu, jako by osvěcovaly jejich duši a plnily je stejným klidem a mírem, stejně tak, jako na obraze. Byl to zvláštní a silný okamžik pro oba, který se uchovává v srdci. Z tohoto až posvátného rozjímání je probral až hluk z rušné ulice, která se začala plnit Michaelovými ječícími fanoušky, kteří se dožadovali, autogramu, objetí a neváhali pro ukořistění nějaké trofeje udělat cokoliv…

"Grace, dovol, abych tě na malý okamžik unesl někam, kde je klid, kde si můžeme popovídat a pokračovat v hovoru, vypít skleničku dobrého vína, abychom zpečetili naše tykání. Obávám se, že když tu zůstanu ještě chvilku, tak tento stánek umění a vlastně celý obchod vezme za své, přinejmenším mí fanoušci vysklí celou výlohu. To by veškeré nadstandardní vztahy s Whitem skončily žalobou!"…Smál se upřímně, jak malý kluk, když plánuje nějakou lumpačinu. Vytáhl mobil a zavolal Wayenovi, aby nechal k zadnímu vchodu přistavit limuzínu a šel se rozloučit s majitelem a dojednat koupi pár skvostných kousků obrazů a starožitností. Po té se vrátil ke Grace, která na něj již čekala.

"Grace, doufám, že mé pozvání nejen neodmítneš, ale také, že ti nekřížím plány…třeba…s mým bratrem?" Řekl skoro neslyšně a podvědomě se bál, čeho? Že dnes večer mohla být s ním, jako tolikrát před tím, kdy o její existenci neměl ani ponětí, nebo že by to byl Jermanie, který jí bude držet ve svém náručí.? Moc dobře si byl vědom toho, že jeho bratr na něj prakticky od dětství žárlil, teď ten, co žárlí, byl on sám…Co to s ním jen je…?

"Michaeli, ráda pozvání přijmu, dnes jsem neměla stejně v plánu nic zvláštního. A setrvávat zde je opravdu holý nerozum, pan White je sice tolerantní člověk a dobrák od kosti, ale moc dobře jsem si všimla, jakou má hrůzu z toho, co se děje venku…jen jeho profesní slušnost a loajálnost ke tvé osobě mu nedovoluje zakročit…pojďme tedy!"

Michael nabídl galantně své rámě, do kterého se zavěsila a směřovali k zadnímu východu, kde jim Wayen a další bodyguard udělal cestu a chránil je vlastním tělem. Michael podržel Grace dveře limuzíny a nechal ji nastoupit jako první. Sotva se dveře zavřely, byli v bezpečí…ano, tělesně ano, ale jejich srdce byla vydána v šanc tomu druhému. Táhlo je to k sobě, aniž by si to každý z nich připustil. Inu, rozum bývá někdy krátký na to, co se odehrává v srdci. Hovor celou cestu nenuceně pokračoval, zatímco limuzína zabočovala do poklidné luxusní čtvrti v Hollywoodu, dokonce se zdálo, že parkoviště je prázdné, jako by personál i celá restaurace očekávala příjezd vlivného a známého hosta.

Kapitola 7. - Our story, Our love

20. srpna 2012 v 15:10 | Jeana |  Projekt - Our story, our love
Tak děvčata, začínáme druhý kolo, ale teda... troufnu si říct jen to - ano, Laneey mě tak trošku k tomu dohnala. Ale víc nechávám na Loui:) Reference nebo anotace? :D Dnes vynechávám:D Snad se Vám díleček bude líbit...:-*

Autor: Jeana

" Rebbie, už to budu mít, jen malej okamžik" , tááák a je to.., otočila sem se s úsměvem na rtech v domnění, že už je zpět , ale úsměv mi zamrzl na rtech, když se na mne z rohu kuchyně upřeli ty nejkrásnější mandlově hnědé oči jaké sem kdy viděla.

-------
Stála jsem tam jak opařená a bezhlesně spojovala jeho pohled s tím svým. Skoro jsem nedýchala. V rukou jsem svírala dva pohárky vychlazeného nápoje, jejichž chlad jakoby zmrazil mne samotnou.
"Smím nějak pomoct?" hlesl jemně a já cítila, jak se mi z jeho sametového hlasu rozklepala kolena. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze se vzpamatoval, čímž jsem mu zároveň nevědomky dala najevo, že není třeba.
"Přece to nebudete nosit sama." pousmál se. Jenže sotva pohlédl na nalité pohárky za mými zády, kterých bylo bez mála dva tucty, na jeho tváři se objevil provinilý výraz: "Omlouvám se, naše rodina je z nějakého důvodu početnější než kde jaká školka." jeho slova mi vyloudila smích ve tváři. To pravděpodobně přesně chtěl. Najednou opadla ta napjatá atmosféra, přistoupil ke mně a z jedné dlaně mi odebral sklenku s džusem, aby si k ní udělal volný přistup. Vzápětí mi do ní vložil tu svou. "Nebude vám vadit, když..."

V tom do dveří vstoupil statnější muž, jehož příjmení a příjmení celé jeho rodiny jsem měla za několik měsíců začít nosit místo toho svého. "Grace? Gra...?" Podruhé mé jméno nedořekl. Při pohlednu na fyzickou blízkost mezi mou bytostí a jeho mladším bratrem oněměl. V jeho očích probíjelo tisíce záblesků. Bylo mi jasné, že se snaží najít důvod toho, proč Michael stojí jen několik centimetrů vzdálen od jeho snoubenky, drží ji za ruku a upřeně hledí do jejích pomněnkových očí. Pudově jsem vytrhla dlaň z Mikova sevření a přistoupila kvapně k Jermainovi, abych alespoň trošku osvětlila situaci, jejíž nevítaným svědkem se stal. "A... drahoušku...Tady Michael mi nabídl pomoc s odnosem, víš?"
"Je mi to jasný..." zamumlal, přičemž jeho rty se hýbaly minimálně. Pohlédl na mně s úsměvem dodávajíc: "Grace, běž se prosím posadit k ostatním, my se o to mezitím postaráme..."
"Dobře, jak si přeješ." bez pípnutím jsem uposlechla. Nechtěla jsem ho dráždit. Proto jsem ho mžikem políbila na tvář a opustila mísnost.
Osaměli. Michael, jak kdyby cítil tíhu pohledu svého bratra, provinile sklopil oči a otočil se ke stolu, aby co nejrychleji nandal na tác několik plných sklenic. Nemluvil. Nebezpečné ticho prolomil až Jermain, jež přistoupil ke stolu z druhé strany a pomohl bratrovi. "Necháš ji na pokoji, rozumíš?" špitl důrazně, až Mikovi přeběhl mráz po zádech.
"Jermaine, vždyť...jsi můj bratr a ona je tvá snoubenka. Jak jen mě můžeš nařknout z něčeho takového?" slova jeho staršího bratra ho tuze zabolela. Jakoby vypálila cejch přímo na jeho srdce a tou bolestí mi vyhrklo pár drobných kapiček slz do očí. Vždy měl čisté svědomí, nikdy by své rodině neublížil a Jermain to věděl. Tak proč něco takového říká?!
"Ber to jako varování. Grace je pro tebe zapovězené území a tak to taky zůstane..."
"Ale já ji přeci jen chtěl podat ruku na tykání..." hlesl Michael nevinně. Z bratrova bolestivého útoku mu po tvářích začaly stékat slzy. Nikdy by nevěřil, že jeho vlastní bratr o něm může přemýšlet jako o potencionálním zrádci... Když Jermain zahlédl Michaelovu tvář plnou bolesti, uvědomil si, že nejspíš přestřelil. Tohle nechtěl.
"Promiň, Miky." špitl a objal ho kolem ramen. "Odpusť." v tu chvíli se nalily slzy dojetí i do jeho tváře. Nikdy předtím si tolik neuvědomoval, co v málém "bílém" chlapci má. Vždycky ho bral jako toho prcka, který ví o skutečném životě asi tolik, kolik princ z pohádky. Nikdy mu nedokázal prominout odchod z kapely a aniž by si to chtěl připustit, i jeho karierní úspěch, který se nikomu z nich ani při seběvětších snahách nepodařilo získat. Michael se jen objevil a všichni mu leželi u nohou. Měl v sobě ohromné osobní kouzlo, které nikdo jiný z jejich širokého rodinného klanu nevlastnil. Věděl, že mu stačí jen ukázat nebo naznačit a lidé se mohli přetrhnou jen proto, aby mladé hvězdě vyhověli. Stejné to bylo i s ženami. Toužily po něm, i přestože on ne všechny z nich chtěl. Padaly mu do náručí jak posedlé, kradly klíče od jeho pokoje, lezly po hotelové zdi, jen aby se alespoň na okamžik dostaly do jeho přítomnosti. Z toho důvodu se děsil, že i Grace by mohl omámit svou aurou...
"Mám tě rád, Miku. Nezlob se. Bylo to ode mě nefér. Jsem rád, že tě mám." špitl bráškovi do ucha, a pak povolil jejich pevné sevření. "A teď přestanem plakat jak nějaký dvě těhotný ženský nad romantickým filmem a půjdem jim donýst to pití, co říkáš?" smál se Jermain, když si utíral drobné slzičky a Mike samou radostí přikývnul.

-------
Blížilo se poledne a Michael pomalinku rozevřel slepené oči. I když se rodinná sešlost postupně rozešla kolem 22. hodiny večer, nemohl až do brzkých ranních hodin usnout. Jen se převaloval v peřinách a koukal do stropu nad sebou. Nový člen Jacksonovic rodiny mu nedovolil spát. Grace, Grace, Grace...to jméno nedokázal vyhnat z hlavy. Znělo mu pořád v uších. Všichni si ji zamilovali. A on sám? Za svůj život potkal spoustu žen, ale to, co našel v ní.... Prohodil s Grace v podstatě jen několik málo slov a už věděl, že mezi nimi je něco, co nedokázal jednoduše vysvětlit. Snažil se na to přijít tak urputně, až jeho víčka klesla a myšlenky na Grace ukolébaly ke spánku.
Pomalu se donutil vstát z postele, postavil vodu na kafe a zautomatizovaně se došoural do koupelny. Když se omyl a oblékl, usedl na balkon svého prostorného bytu v L.A., který mu poskytoval azyl, pokud nechtěl nebo již neměl sílu podniknout cestu na 3 hodiny cesty vzdálený Neverland. Rozhlížel se po městě, které od brzkých ranních hodin žilo čilým životem a při myšlence, jak stráví dnešní odpoledne v L.A., ho napadlo jediné. Sáhl do kapsy pro mobil a vytočil číslo svého bodyguarda. : "Wayne?"
"Ano, šéfe?" zalaškoval milý černoch na druhém konci. "Sis dal teda na čas. Mám pocit, že se dneska uvařím. Neznám nic lepšího než stát v černým kvádru na poledním los angeleským sluníčku před venkovníma dveřma, věř mi."
Michael se rozesmál, pak ale provinile vypustil omluvu ze svých úst: "Odpusť, příteli. Každopádně. Mohli byste pro mě přijet autem tak za 20 minut? Chci se jít podívat do jednoho krámku s úměním, kde už jsem dlouho nebyl..."
"Jasná, udělám. Cokoliv lepšího se tu vařit ve vlastní šťávě."
Mike se znovu uchechtl: "Tak se můžeš vysvléct."
"Blázníš? Ještě abych tu vystavoval na obdiv svoje úžasně vypracovaný tělo. To teda ne. A jdu volat šoférovi. Každá minuta v tomhle vedru drahá. Zatím, Michaeli."
-------

Limuzína zastavila nedaleko centra na Hollywood boulvardu přímo před obchodem, do něhož měl Michael namířeno. Jakmile šofér rozevřel dveře od auta a Michael vystoupil na chodník, začaly se kolemjdoucí shlukovat kolem něj. Lidé volali jeho jméno, toužili po autogramu či objetí. Většině splnil jejich přání. Pak jen s milým zamáváním vstoupil do dveří před sebou.
"Aaaaa. Pan Jackson. Je nám ctí. Dlouho jste u nás nebyl." rozzářil se majitel luxusního obchodu s uměleckými originály a přispěchal Michaelovi na uvítanou podat ruku.
"Omlouvám se, pane White, ale měl jsem náročné období."
"To je v pořádku, pane Jacksone. O to radši jsem rád, že jste znovu zabrousil do našich vod."
"Pokaždé když to jde, zajdu k vám velice rád. Máte tu tolik nádherných věcí..." povzdechl úžasle Michael a obdivně se rozhlédl kolem sebe.
"Lichotíte mi." začervenal majitel.
"Smím se tu porozhlédnout?"
"Ach, samozřejmě! Pojďte! Osobně vám ukážu některé poklady, které tu mám....Třeba tady tohle. Na jedné aukci se mi podařilo vydražit tohohle van Gogha."
"Oh...můj Bože! Je nádherný!"
"Ano, to ano. A to není všechno. Mám tu i jednu rozkvetlou louku od Moneta, a pak..."
"Pane, White..." ozvals se tichý hlas srevicemana za majitelovými zády. "Volají vám z Národní galerie, prý je to naléhavé. Chtějí odkoupit některé obrazy na novou výstavu."
"Hned jsem tam. Pane Jacksone, opravdu se převelice omlouvám... tohle musím vyřídit, ale malý okamžik. Zavolám k vám další ze svých pokladů. Je to specialistka na umění přímo z Francie. Zodpoví všechny vaše otázky. Tak neprchejte, hned tu bude." řekl a než Michael stihl přikývnout nad jeho návrhem, osaměl... Avšak dlouho nedokázal stát na místě, kde ho White zanechal. Ani nemohl! Lákaly ho krásy kolem něj. Jeden obraz byl nádhernější než druhý. Úplně se nechal strhnout tím van Goghem, který mu byl před okažikem ukázán. Přistoupil blíž a začal si z blízka prohlížet každičký jeho detail. Stál tam minutu, dvě, tři, deset? Nevěděl. Čas tady neexistoval. V tom se za jeho zády ozval sladký ženský hlas, který se mu včerejším dnem zaryl nezapomenutelně do hlavy: "Ten obraz miluji. Van Gogh byl úžasný. Navíc ta jeho žlutá... Jakoby to světlo pouličních lamp zářilo až sem k nám..." bylo to v podstatě poprvé, kdy k němu sama od sebe promluvila.
Z prudka se otočil za původcem těch slov. Z jeho výrazu bylo na první pohled patrné překvapení: "Grace? Vy?"
"Ach ano, já." zasmála jsem se, přičemž jsem nevinně pokrčila rameny. Tentokrát jsem to byla já, kdo se z nás dvou odvážil přistoupit blíž. Možná proto, že jsem měla od oznámení pana Whita o Michaelově přítomnosti čas na vzpamatování, který Mike nedostal. Zastavila jsem se necelých půl metru od něj a podala mu ruku.: "Snad nám již dnes to potykání výjde." pronesla jsem mile a stiskla pevněji jeho dlaň. "Prosím, říkej mi Grace."

Tak první kolo za námi...

16. srpna 2012 v 14:48 | Jeana |  Poznámky
Jak již název odpovídá, máme za sebou první kolo a to v neskutečně rekordním čase! Holky, musím Vás všechny pochválit, co dílek to skvost! Mike by z Vás měl určitě radost! Protože tohle je rarita, něco naprosto unikátního a osobně musím říct, nikdy jsem nevěřila, že to takhle parádně s přehledem budeme zvládat. Navíc mi dělá ohromnou radost na dušičce, s jakou vervou jste se do toho všechny daly! Ani ne za týden, ale slovy do pár dnů jsem obdržela dílky od většiny z vás a právě díky tomu je vidět, jak vás to všechny chytlo! Pevně věřím, že tímhle tempem a s takovouhle vervou máme opravdu šanci tenhle projekt jednoho dne zdárně dokončit! Jak kdysi řekl jeden chytrý pán: Pevné jádro zůstává! A já věřím a doufám v to, že v našem případě to bude zrovna tak:) Jste úžasné!Líbající



Joooo..a ještě abych nezapomněla. Laneeyka mi ještě poslala k povídce jeden nápad, který si tu teď troufám zveřejnit:)

Laneey: A jen tak mě napadlo..nedáme naší povídce jméno ? Říkat naše společná povídka, je moc dlouhé , napadlo mě Keep the Faith ..Michael tam zpívá něco jako : Zachovej svou víru , stůj nohama pevně na zemi apod., ten song je plnej života..dokonalej :) a my věříme v Michaela..prostě jen tak mě to napadlo, budu ráda, když vyjádříte svůj názor.

Co vy na to? V levé části blogu, dole pod seznamem kapitol máte k tomuto návrh malou anketku. Budu se těšit na vaše vyjádření:) Názor s větším počtem hlasů rozhodne.:)

Kapitola 6. - Our story, our love

16. srpna 2012 v 14:33 | Laneeyka |  Projekt - Our story, our love
Zrovna včera večer, než mi Laneeyka poslala kapitolku, tak jsem si říkala, co na nás asi přichystá. Holky, řeknu Vám - NEZKLAMALA! Nejenže jsem ji zas měla sto chutí přiškrtit za ten konec, kterej mi s úsměvem přenechala k pokračování, ale zas potvrdila, jak bezvadná spisovatelka je. Dílek je propracovanej do sebemenšího detailu a i když víceméně první půlka stojí na rozhovoru mezi Grace a Kathrine, druhá polovina na prvním osobním kontaktu s Josephem a Mike jako takový se mihne v závěru (a jak! Mě až zamrazilo. O to víc, když jsem věděla, že oříšek nechává rozlousknout mě:D), nenechá vás to v klidu.:)
A já asi v dobách nejhorším půjdu psát recenze na knížky, jde mi to, co myslíte?:D



Autor: Laneeyka
Blog: laneey.pise.cz


Z tváře postarší ženy zmizela všechna barva. Skoro převrhla svůj hrnek s čajem a já bych se v tu chvíli nejraději propadla do země. Ze sinalého obličeje jí blyštili tmavě hnědé obrovské oči.

" Bože, já..odpusťte mi to paní Jack ..tedy Katherine, zařekla jsem se znovu a cítila sem se jako úplný idiot. Jsem velice netaktní a …."

" Ach Grace, neomlouvejte se prosím vás, vzala mé ruce do svých dlaní a upřeně mě pozorovala.

Viděla jsem , že Vám to v té vaší krásné hlavince šrotuje, od chvíle kdy Michael vstoupil do dveří. Nespustila jste z něj oči ani na okamžik, vypadala jste v tu chvíli jako jedno z mých milovaných vnoučat. Malá holčička se zářícími kukadly , dítě co očekává zázrak, usmála se upřímně a pohlédla mi do očí.

Cítila jsem , jak se mi žene červeň do tváří , což se mi v žádném případě nemohlo podařit zastavit. Pohlédla sem na Katherine jak se ze široka směje a mě nezbývalo nic jiného než jí úsměv opětovat.

" Nechci, abyste si myslela něco…"

" Nikdo nemůže vědět, na co ten druhý myslí holčičko, pouze v jednom případě…ale to poznáš jednou sama, pohladila mne po ruce a do mě se vlévalo teplo z její nezkažené upřímnosti a dobroty. Můj drahý syn Michael takhle působí na každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti, a to už od dob, kdy byl ještě v plenkách , takže jsme na to všichni celkem zvyklý " , pokračovala.

Neuniklo mi, že slovo celkem lehce zdůraznila.

Po chvíli jsme si povídali jako staré přítelkyně. Katherine hrdě vyprávěla o svých úspěšných dětech s láskou v očích a já se smála jejím historkám.
Když jsme přešli k Michaelově nemoci, úsměv mě zcela opustil.

" Nemusíte o tom mluvit, pokud nechcete Katherine , opravdu" , ale ona jen mávla rukou.

" Michael by ti to nikdy sám neřekl a koukám , že Jermaine o tom taky nemluvil".

" Víte, já se na to vlastně Jermaina ani nikdy neptala, nechtěla jsem vyzvídat nebo tak něco. Jen sem..sem prostě zvědavá. A chci vás ujistit, že bulváry nečtu jen…když unikla na veřejnost nějaká jeho fotografie tak .."..

" Chápu Grace, to člověka v tzen okamžik ohromí a řekne si : Kde je ten černej kluk ?" ..

Řekla to tak lehce, že sem na ní zírala jako na zjevení.

Mlčela jsem jako hrob, když mi vyprávěla o počátku té nemoci, o níž sem se až dnes dozvěděla , že je dědičná.
" Michaelův dědeček, tedy otec mého manžela Vitiligem trpěl také. Dodnes si pamatuji ten den, kdy se Michael vřítil do kuchyně našeho rodinného domu , objal mě a rozplakal se. Byl k neutišení. Přestal jíst a pít, jeho organismus zkolaboval po několika dnech. Bulvární plátky braly stav jeho kůže útokem, ale on se naučil bojovat. Nic jiného mu nezbývalo. Styděl se za svou nemoc, ale naučil se s ní žít s hrdostí" , zakončila vyprávění Katherine a v očích se jí zaleskly slzy.

" Jste v pořádku" ? , lekla sem se jejího výrazu a vyskočila sem z křesla, abych jí pomohla vstát.

" Ach ano holčičko, sice jsem už stará, ale stále mám sílu a nadhled, můj Michael je silný člověk, i když vypadá velice křehce, zadívala se znovu do mých očí a čas jakoby se na okamžik zastavil. Lidé dokáží být silnější, než se zdají být Grace, políbila mě na tvář a vzala si svou malou hůl, kterou nosila jako opěrku.

Najednou se z obývacího pokoje ozval burácející hluk a pískot dětí.
No vypadá to, že Joe je doma.
……………………………………………………………….

Neslyšela sem Josephovi mnoho , Jermaine o něm moc nemluvil, ale jeho žena Katherine o něm mluvila jen v dobrém.

Oči jí stále zářili láskou i po všech těch letech soužití. Přesně to v životě toužím prožít. Opravdovou lásku, kvůli které se mi budou oči plnit slzami nad tím, co jsem si jako mladá v životě prožila. Budu sedět se svým mužem venku na zápraží , a v ruku v ruce budeme vzpomínat na svůj život. Má být mým vyvoleným zrovna Jermaine ? Trochu sem váhala, ale na to je ještě brzy.

Nejsem do něj zamilovaná, ale třeba to časem přijde. Vždyť člověk je natolik všetečným tvorem, že i láska se dá vypěstovat a naučit. Je to jako s malým semínkem. Zalijete ho a čekáte, kdy rozkvete. Takové to přeci může být i s láskou.

Mým myšlenkovým pochodům bylo utnuto ve chvíli, kdy se přímo přede mnou zjevil Jermainův otec. Vztáhl ke mně vrásčitou dlaň, ale úsměvem šetřil. Překvapilo mě, jak je drobný. Hleděla jsem mu téměř do očí, byl jen o kousek větší než já.

" Jsem velice potěšen , že Vás konečně poznávám Grace, jsem Joseph Jackson , pro přátele Joe", překvapil mě svou vřelostí a ještě více, když se sklonil a lehce si zvedl mou ruku k ústům a políbil ji. Galantnost se mu nezapře. Po někom to jeho děti mít musí, šlehla jsem pohledem po Michaelovi stojícím úplně vzadu v rohu místnosti.

Jeho čokoládové oči mne pozorovali a já se nepříjemně ošila. Prohlížel si mne pátravým pohledem od hlavy až k patě a já najednou zapochybovala, jestli byl dobrý nápad si na sebe vzít ty jasně meruňkové capri kalhoty s bílým tílkem. Měla sem se snad obléct trochu formálněji na oběd s rodinou ? .. Prohlédla sem si samu sebe a znovu pohlédla na Michaela. Ten jen zavrtěl hlavou a pousmál se, jako by přesně věděl, co se mi honí hlavou.

Nejhorší je, že sem sama sobě přiznala, že je mi jeho pozornost více než příjemná. Měla sem hrozný strach, trému ze setkání s převelikou Jermainovou rodinou, ale Michaelova přítomnost mě zvláštním způsobem uklidňovala. Z toho člověka šla neuvěřitelná energie, aura a klid. A co teprve jeho charisma … Bůh na tom chlapovi, zrovna moc nešetřil, pomyslela jsem si v duchu nechápavě a čapla sem svůj hrnek s čajem ve snaze se odpoutat od myšlenek jménem Michael.

Seděli jsme u stolu a konverzace plynula. Všimla sem si, že Joe se do diskuzí moc nezapojuje, spíš si tu a tam pohraje se svými vnoučaty. Možná nebyl otcem, jakého by si jeho děti přáli, ale za to byl milujícím dědečkem. Se všemi svými vnoučaty si měl co říct a oni ho milovali tou dětskou bezelstnou láskou.

Občas sem se snažila utéct z dosahu všech těch tmavých očí, jelikož spoustu zvídavých otázek padali samozřejmě na mě. Občas se mi z toho točila hlava, takže sem neustále hledala cestičku k úniku. Jednou sem odběhla na toaletu, pak do kuchyně, poté za dětmi…….

Využila jsem příležitosti se zvednout od stolu a šla pomoci nejstarší Michaelově sestře s přípravou džusu. Povídali jsme si o všem možném. Vyrušil nás zvuk mobilního telefonu.

"Hej Grace, jen to nalej do sklenic a pak zavolej, já ti pomůžu ju ?", ale ten hovor musím fakt vzít, zavolala na mě ještě Rebbie než utekla z kuchyně ven na zahradu.

Pomalu, abych toho moc nerozlila sem nalévala džus do skleniček, když se za mnou ozvali tiché kroky.

" Rebbie, už to budu mít, jen malej okamžik" , tááák a je to.., otočila sem se s úsměvem na rtech v domnění, že už je zpět , ale úsměv mi zamrzl na rtech, když se na mne z rohu kuchyně upřeli ty nejkrásnější mandlově hnědé oči jaké sem kdy viděla.

Poznámka autorky : Chci strašně moc omluvit za tu délku. Kdo mě zná a čte mou povídku ví, že moje kapitolky jsou obsáhlejší, já prostě nemůžu zveřejnit díl co má míň než 2 plný stránky ve Wordu :D ( a to sem ještě chtěla psát dál :D ) Už nevím jestli jsme se nějak domlouvali, kolik toho má být, každopádně, pokud by délka vadila, budu se snažit to zkrátit , alespoň na stránku :) No snad sem to moc nepokonila…, měla sem to napsaný tak cca.za 2 hoďky ani to možná ne, šlo to kupodivu velmi lehce :D a to hlavně díky Moničce, která tak krásně skončila, že sem mohla hned navázat a nemusela něco sáhodlouze vymýšlet :D No docela dobře sem to zakončila co holky ? :D Janičko, zlatíčko jak ty na mě , tak já na tebe :D Rozjeď to :-P

Poznámka adminky: Za tu poslední poznámku na moje triko....No, nezabili byste ji?:D

Kapitola 5. - Our story, our love

13. srpna 2012 v 12:23 | Monička |  Projekt - Our story, our love

Omlouvám se všem a hlavně Monče, která mi dílek poslala už před víkendem, ale bohužel jsem ho nestihla přidat dřív než dnes. :( Svou chybičku tímto napravuji a dodávám Vám další kapitolku, která hlouběji poodhaluje Gracyn příběh ve své nové rodině a její vznikající zájem o našeho hlavního hrdinu. Moni, Katherin je bezvadná a ty slunečnice .... lol, no však my vímeMrkajícíS vyplazeným jazykem
Pokráčko je teď na Laneeyce, poslední autorce 1. kolaSmějící se Tak zlato, rozjeď toNevinný



Autor: Monika
Blog: amonikam.blog.cz


Když paní Katherine vyslovila jméno svého muže, nemohla jsem si nevšimnout, jak Michael sebou překvapivě trhl. Evidentně se svým otcem neměl ten nejlepší vztah. Podle toho, co mi říkal Jarmaine pan Joseph bral úlohu být hlavou rodiny zcela vážně. Rád řídil život ostatním již od dob, co si vzal svou manželku. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, jak ten muž vypadá, vlastně jsem o něm nevěděla skoro nic. Pokaždé, když mi Jarmaine vyprávěl o své početné rodině Josephovovi se úmyslně vyhnul obloukem.
Ještě dnes mám v živé paměti naši první společnou večeři, když jsem se chtěla o své lásce dozvědět, co nejvíce. Vyprvávěl o své matce, s takovým obdivem a láskou, že jsem byla přesvědčena o tom, že je to milující a starostlivá žena, která by pro svou rodinu dýchala. A nemílila jsem se. Popravdě jsem měla malinko strach z její reakce na můj původ, ale ani na malý okamžik mi nedala najevo, že by jí to některak vadilo. Její pohled mě uklidnil. Čímž jsem si u pana Jacksona nebyla jista.

" ....A co tvůj otec? Jaký spolu máte vztah?".....nabodla jsem na vidličku jednu z dalších tygřích krevet s chilli omáčkou. I v odrazu zapálené svíčky, ve tvaru srdce, jsem poznala, jak Jarmaine náhle posmutněl. Došlo mi, že téma "on a otec" není to, o kterém by se toužil se mnou bavit. A už vůbec ne náš první společný večer.
I když se sebevíc snažil zapátrat ve své mysli a vybavit si vzpomínku, jenž by alespoň trochu Josepha stavila do jasnějšího světla, žádnou takovou nenašel. A já pochopila, že nemá smysl se dál tímhle záhadným mužem zabývat.

" Co kdybychom na chvíli opustily mužskou společnost a zkrátily si to čekání při šálku šípkového čaje?"........Katherininy jemné ruce na mém rameni mě odpoutaly od mých vzpomínek. Ochotně jsem na její nabídku přikývla a následovala její kroky, které mířily do kuchyně.

Kuchyň nebyla moc velká, ale zato byla útulná a čistá. Byla laděna do smetanové barvy se žlutými a červenými doplňky. Bylo vidět, že si Katherine dává záležet na tom, aby se tu její rodina i přátelé cítili dobře.
" Mohu vám s něčím pomoci paní Jacksonová?"......zeptala jsem se.
" Ne, děvenko. Pohodlně se usaď na židli a odpočiň si. Musíš být po té dlouhé cestě nesmírně unavená. A ještě k tomu Hanzel a seznámení s dětmi....jo Jacksonovic family je velká a její kořeny sahají hodně daleko."........Ano, to je pravda. A to jsem ještě neviděla Hlavu rodiny.
Z kuchyňské linky vytáhla dva malované hrníčky........" A pro příště, jen Katherine.".....přátelsky se na na mě usmála.

Grace se usadila na židli k malému kulatému stolu, ktrerý zejména používají právě k pití čaje nebo kávy a se zaujetím pozorovala paní domu s jakou láskou připravuje šípkový čaj.

Na stole stála váza s květinami......."Slunečnice.... Michael mi je nosí poměrně často."........všimla si jak jsem si opatrně přičichla k váze plnou slunečnic, které se k malovanému ubrusu dokonale hodily.
" Miluji je. Pro mě to je královna mezi květinami. Jejich žluťoučká barva připomíná drobná sluníčka. Připadá mi, že díky nim v domě pokaždé svítí slunce, i když je venku zamračeno. Také vás nabíjejí takovou energií?"......zeptala jsem se a opatrně mezi prsty uchopila jeden z květů jehož pyl mi zanechal žlutou stopu na dlani.
" Mám ráda květiny, ale popravdě o jejich kráse tak nepřemýšlím.... Jsi stejná jako Michael, i ten dokáže ve všem vidět jen to krásné a okouzlující." .......při vzpomínce na jednoho ze svých mladších synů se její rty rozzářily do upřímného úsměvu. Jeho tu musí všichni nesobecky milovat, pomyslela jsem si. Vlastně i on mě svých šarmem a galantním chováním okouzlil ač jsem si to nechtěla přiznat. Ovšem jedna věc mě na něm zarážena......Proč je tak bílý? Vždyť jako malá hvězda byl tmavý tak, jako jeho sourozenci? Co jen udělal se svou pletí? Copak se stydí za svůj původ?.......to byly otázky, které mi uvnitř nedaly spát.

" Grace, jsi v pořádku? Copak ti ten čaj nechutná?"
" Proč je Michael tolik bílý?"......vyhrkla jsem ze sebe své myšlenky .

Kapitola 4. - Our story, our love...

5. srpna 2012 v 22:35 | Hanylen |  Projekt - Our story, our love
Musím pochválit Haničku, že se do toho dala s takovou vervou a vůbec neotálelaMrkající Sepsat dílek ani ne za 2 dny... holky, vy jste prostě úžasný! Je vidět, že vás to chytlo a já jsem za to neskutečně ráda!!!!
Za sebe musím prohlásit, že jak tak koukám na tu gradaci, děsím se toho, až to zas výjde na měRozpačitý Haninka to pěkně rozjela a všechna čest teda! Zas před jejím psaním musím smeknout! Neskutečně popsaný! No však uvidíte sami:) Máme tu první Michaelův výstup a mě až mrazilo v zádech:) Teďka je to na tobě, Moničko, zlatíčkoRozpačitý Držím palce se psaním a Vám ostatním přeju příjemnou zábavu...



Autor: Hanylen
Blog: hanylen.blog.cz

"Pojď dál a vyprávěj mi o sobě. Prý máš velice zajímavou a nádhernou práci" vyzvala mě Jermainova maminka. "Nebo bych spíš měla říci poslání?"poznamenala, když se usadili společně s Jermainem, Hazel a dětmi ke stolu. I přesto, co všechno tato žena jistě prožila a přes její věk, měla živé oči ve tváři se jí odrážela radost, že může s mluvit s někým, kdo jí z vlastních zkušeností může rozšířit obzory.
"To máte pravdu, paní Katherine. Dá se mluvit o štěstí, že moje práce je zároveň i mým koníčkem. Je úžasné, co nám historie dokáže prozradit o nás samotných a co ještě skrývá".
"A víš, že to samé říká i Michael? Také se o historii zajímá. Má ostatně mnoho zájmů., až mám často obavy, že se moc přetěžuje, ale on tvrdí, že chce prožít život naplno a poznat co nejvíc…"
Při vyslovení jména nejznámějšího člena rodiny jsem zpozorněla. "Musím říct, že se nemůžu dočkat, až se s ním seznámím osobně", přiznala jsem. "Jermaine mi hodně vyprávěl o společných zážitcích a jistě nepřeháněl.". "Určitě si budete dobře rozumět", usmála se paní Katherine. Ale mě v tu chvíli neunikl trochu trpký Jermainův výraz… jakoby říkal: ach, už zase Michael... Věděl bezpochyby, jak jeho mladší bratr působí na ženy a tušil, že ani já nebudu výjimkou.. Navíc je teď po rozvodu s Debbie opět volný. Majordomus mu nalil čaj, potom se k němu naklonil a něco mu tiše oznamoval. "My o vlku..."
"Strýček, strýček Doo Doo je tady", vypískly děti, než stačil Jermaine doříct, vyskočily a hnaly se od stolu.. "Dojíst! Nejdřív dojíst", volala na ně Hazel, ale marně a tak jenom bezmocně pokrčila rameny. Jak se jednalo o Michaela, veškerá výchova selhávala.
Vrátily se za chvíli s hubeným mužem oblečeným v upnutých džínách a volné červené košili, kterého strkaly před sebou. Suitu uzavírala kudrnatá černoška v dlouhé pestrobarevné sukni, Vedla za ruce dvě ještě menší děti, blonďatého chlapečka a holčičku s copánky…
"Kdo ho první chytí?" zvolal vysokým hlasem, sundal si z hlavy tmavý klobouk se širokou stuhou a hodil ho do dálky, nehledě na to kam dopadne.
Tím docílil, že ho děti na chvíli pustily a on se mohl přivítat s paní Katherine a rodinou.
"Emisi, jak se máš?" objal Jermaina, který mu šel vstříc. "Báječně", odpověděl mu Hernie.. Pak vzal mou ruku do své a představil nás. "Grace, tak tohle je můj slavný bratr Michael, osobně. Michaeli, představuju ti Grace, moji snoubenku".
"Moc mě těší, Grace", upřel na mě Michael své čokoládové oči, hrající šibalstvím. Měl úzký nos se špičkou trochu nahoru. Vůbec ne znetvořený, jak se všude psalo. Rty se mu zvlnily v okouzlujícím úsměvu, potom k nim zvedl mou ruku a políbil ji. Přestože mě nepolíbil na ústa, ten polibek jakoby projel celým mým tělem. Pramen jeho havraních vlasů se přitom jemně dotkl mé paže a při jeho pohledu jsem cítila, že rozpačitě červenám jako nějaká puberťačka. V tu chvíli se ozval mobilní telefon patřící paní Katherine.
Pomalu k němu došla a nasadila si brýle zavěšené na řetízku, aby viděla na zprávu. "Píše Joe, že se zdržel, ale prý se určitě do večera objeví…tak ho omluv, Grace", oznámila mi, sotva ji dočetla.

Pro spoluautorky projektu...

3. srpna 2012 v 13:22 | Jeana |  Informacie o projekte
Ahojda kolegyňky spoluautorky S vyplazeným jazykem
Přemýšlela jsem nad tím, že by nemuselo být od věci přidávat dílky v kratším časovém úseku:) aby se to hýbalo a naši případní čtenáři nemuseli dlouze čekat na pokračování našich dvou hrdinů. Co vy na to? Je na prachy Myslíte, že by Vám 1 týden na sepsání kapitolky stačil? Usmívající se Respektive, že byste zvládli od přídání dílu napsat následující do 7 dní?

Budu se těšit na Vaše vyjádřeníLíbající
Jeana

Kam dál