1. Kapitola- Our story, our love...

7. června 2012 v 21:00 | Čokoládka Milka |  Projekt - Our story, our love
Tak, a projekt sa môže rozbehnúť. Pridám sem aj článok s menším infom.
Tak, ďakujte Jeane. Mne osobne sa začiatok páči, aj keď, to meno... :D

Autor: Jeana

PRVÁ KAPITOLA

Její kroky se rozléhaly širokou chodbou. Všude byla tma, jen skrze okna se do budovy vkrádala pestrá světla z vedlejší ulice a pohrávala si na přilehlých stěnách a významných dílech těch největších autorů své doby. Někteří z nich byli společností uznávaní, za jiné hovořil překrásný div - samotný výsledek jejich práce, avšak jména autorů se staly tajemstvím, které zůstane lidstvu navždy utajeno.


Vešla do šeré místnosti, ale jakýsi nehybný stín zpomalil její svižnou chůzi. Cosi ji přimělo zastavit a pohlédnout na mohutný obelisk před sebou - na Chammurapiho zákoník. Nebylo dne, aby se před ním neshromažďovalo tisíce turistů z celého světa, kteří si jej fotografovali a žasli nad vzácným pokladem v jejich bezprostřední blízkosti. Dokonce u něj sedávaly skupinky vysokoškolských studentů a fascinováni jeho kouzlem vedli hodinové debaty. Roku 1902 spatřil opět tento téměř 2000 let starý monument denní zář. Tehdy při vykopávkách v Elménsku byl v týmu Gustava Jéquiera i její dědeček a ona už od dětství toužila být jako on - a tak se i stalo.

Chvíli tam stála a hleděla na něj. Jak očarovaná pozvedla ruku klínovému písmu, které bylo vytesáno na jeho chladném povrchu a aniž by se jej dotkla, rukou obkreslovala znaky mezopotamského artefaktu. Ačkoliv jej míjela pokaždé, když šla do své kanceláře, nedokázala projít kolem, aby by mu nevěnovala jediný pohled. Obdivovala každičký záhyb jeho nerovné linii, na níž kdysi pracovalo tolik lidí. Neměli žádné stroje, žádné výkvěty moderních technologií...Nemohli se spolehnout na nic, jen na svoje šikovné ruce.
"Grace! Co tady ještě v tuhle hodinu děláte? Nemáte být už náhodou dávno doma?" ozval se z poza jejich zad překvapený hlas muže středních let, který jakožto noční hlídač nedokázal nepostřehnout jemné kroky šířící se budovou.
"Ach....Robine.. snad mě nemáte za zloděje." špitla s nepatrným úsměškem na rtech.
"No, Vás nikdy, Grace, i když v tuhle hodinu nekřesťanskou hodinu můžu mít za zloděje každého..."
"Ale no tak... přece nebudete podezřívat zaměstnance, pokaždé, když zůstane chvíli přes čas. To není dobrá politika..ale je vidno, že máte oči na stopkách a ani myš Vám neunikne..."
"Děkuju Grace...ale...pořád jste neodpověděla na otázku, co tu ještě děláte?"
"Čekám na odvoz..."
"Tady? U tohodle sloupu?"
"Sloupu..." zavrtěla hlavou nechápavě. Jak někdo takový může hlídat v největším muzeu Evropy v Louvru a nevědět nic o krásách a vzácných objektech uvnitř něj. "Nechci být netaktní, Robine, ale možná byste svůj čas v práci mohl trávit daleko smysluplněji a třeba byste se i něco o téhle nádherné planetě dozvěděl, kdybyste ve volných chvílích nečetl ty lechtivé časopisy a věnoval se něčemu smysluplnému."
"Co tím máte na mysli?"
"Jste strážník v Louvru a nejstarší zákoník je pro Vás JEN sloupem vprostřed místnosti...vprostřed místnosti, kde jsou vždy vystaveny ty nejcennější exponáty. Čekám, kdy mi řeknete, že Donattelo a Michelangello jsou jména psíků britské královny..."
"A ne snad?"
Nad Robinovou nechápavostí protočila očima a vydala se směrem ke své kanceláře. Toužila být od toho dotěrného chlapa co nejdřív pryč. Ale jeho kroky předstihly její myšlenky: "Víte, Grace,...já.... doktorko Hamplová...nešla byste na večeři?"
"To je od Vás milé, ale dnes už něco mám..."
"Tak zítra?"
"Ne..."
"Ani pozítří..."
"Ne..." usmála jsem se posměšně.
"Tak příští týden..."
"Dobrou noc, Robine." hlesla a zvuk zamykajícího zámku se roznesl dlouhým průchodem, kde byly kanceláře několika zaměstnanců. Sotva za sebou uzavřela ty vysoké bytelné dveře, s těžkým povzdechem se o ně opřela... Nedokázala pochopit své prokletí. Nebylo dne, aby ji nějaký z těch muzejních otravů nepozval k sobě nebo ji nenabídl odvoz. Tolik toužila mít přítele, který by to dělal nezjištně, pouze z ryzího přátelství a ne s myšlenkami upnutými k perverzním hrátkám. Proč jen...proč jen já... Pomyslela si. Těžce sklopila víčka snažíc se potlačit nával slz, který se jí jak vodopád řinul do očí. Párkrát zrychleně zamrkala a najednou... její pohled zůstal viset na malém obrazu uprostřed místnosti. Kdysi ho dostala od jednoho malíře. Vždycky fascinoval. Ta síla, co z něj teď vyzařovala, byla spalující. Přikročila k němu blíž, jen několik váhavých krůčků, ale jako bych najednou cítila ten prudký žár zapadajícího slunce, chlad vanoucí od příboje vln rozrážející se o skály nedaleko pláže, u níž se pohupovalo několik dřevěných lodiček...jako by to tam znala. Bylo místem jejich nejtajnějších snů...Věděla, že život, který začíná žít, bude definitivně odlišný od toho současného. Už nikdy si nebude moct lehnout bez povšimnutí na pláž, pozorovat lidi na ulici, nebo si jít jen tak koupit zmrzlinu....
Pomalu upadala do zhoubných depresí, když v tom se ozval podivný bzukot vibrujícího telefonu položeného na dřevěné desce mého stolu. Je čas. Přistoupila k němu a zvedla hovor:
"Ano, Jermaine, zlato moje, už běžím. Dej mi chvilinku..."
"Klidně pět, miluju tě..." zazněl milý hlas jejího partnera.
Zavěsila telefon a v mžiku vyběhla z kanceláře. Robin už na chodbě dávno nestál, a tak se v těch nepříjemně vysokých lodičkách vydala přes západní křídlo budovy dolů k východu, kde stála bílá limuzína jejího "milého". Když loudavě scházela k jejím dveřím, hlavou se ji honilo tisíce myšlenek. Byla s ním téměř měsíc, ale pořád se ho "nenaučila" milovat. Jermain byl úžasný člověk, to ano, ale nešlo to....Srdci neporučíš...

Tomu muži byla v mnohém zavázaná. Znal její sestru a až do posledních dní, kdy z ní leukemie vykradla poslední kapku života, hradil veškeré náklady na její léčbu.
Je to už přes půl roku, co zemřela. Gracin otec byl její smrtí tak zdrcen, že se uzavřel sám do sebe. S nikým nekomunikoval, nepracoval, nevnímal okolí - utíkal přede všemi. Z toho důvodu také zaznamenal krach na burze, což ještě ztenčilo už tak nízké rodinné finance. Možná proto rodiče s otevřenou náručí uvítali, když je Jermain minulý měsíc požádal o Gracinu rukou. Otec i matka se s touto zprávou znovu vrátili do života a Grace neměla to srdce ničit štěstí v jejich tvářích, které se znovu po tak dlouhé době objevilo. Svolila.
Dnes si ji měl vyzvednout a odvézt mě k sobě domů do Kalifornie, kde si přivydělávala v jednom krámku s uměním, a až bude vhodná příležitost, představit ji celé své početné rodině, kterou dosud neznala...
Jak tohle dopadne? Povzdechla si tiše a nasedla do auta, jehož zadní dveře mi s pozdravem a milým výrazem ve tváři přidržel Jermainův šofér.
 


Komentáře

1 Monika Monika | Web | 8. června 2012 v 6:49 | Reagovat

Já prostě nemám slov. Kdo umí ten umí a ostatní jen čučí:-D Neskutečné Janičko, smekám před tebou a jestliže tě Čokoládka pověřila, že ty máš povídku odstartovat moc dobře věděla proč to dělá:-)Tahle povídka bude něco neskutečného a bude to velkolepé dílo (až na mé kapitolky:-D)a největší podstana naší velké lásce:-)

2 Jeana Jeana | Web | 8. června 2012 v 8:58 | Reagovat

Teda Moničko, ani nevíš, jak jsem ráda, že ten první díl splnil svůj účel. Moc si toho vážím, protože vypotit o čem ten první díl bude, aby to už mělo nějakej dějík a přitom tak trošku představit hrdinku...uf:D:D:D jen - nikdy nepište začátky povídek před zkouškou, testem apod:D pak z toho leze toto - ach ty dějiny, hrabe mi z nich:D
A ještě jednou děkuji Čokoládce, že ses do toho nakonec stejně pustila!!! Už se těším na tvý pokráčko - a myslím, že nejen já:) protože díleček v tvým podání jsme už žádnej dlouho nečetli:/ a už se nemůžem dočkat (v tomhle ohledu snad můžu mluvit za všechny) - bude to senzace!!!! DĚKUJU:-* mám vás všechny moc ráda:-*

3 Janča Janča | 8. června 2012 v 17:50 | Reagovat

[Smazaný komentář] Rúro!... to víš, že budeme :*

4 Zuzy Zuzy | Web | 8. června 2012 v 19:50 | Reagovat

TAK ČTU PRVNÍ KAPITOLKU A SMEKÁM A ZÁROVEŇ SE BOJÍM, AŽ DOJDE ŘADA NA MĚ , PÁČ NETUŠÍM CO BYCH NAPSALA :D  :D Ale brilantní začátek,  krásně se rozpacovává...  tak doufám, že to nebu já, co pak utne! :-D

5 hanylen hanylen | 10. června 2012 v 0:22 | Reagovat

Jeano, skvělé!! Mám doslova komplexy, jak si po tomhle začátku a Čokoládčině pokračování povedu. Už se na další díly těším. A víš že je dobře, že máš tu historii nastudovanou? :-D :-D
Jsem ráda, že se projekt takhle slibně rozběhl, no... a jen doufám, že z něj neudělám Titanic, to by byla vážně škoda :D  :D

6 Čokoládka Milka Čokoládka Milka | Web | 10. června 2012 v 17:43 | Reagovat

... Asi vás (ne)sklamem, Čokoládka pokračovať nebude. Teda, aspoň teraz nie.

7 Wendy Wendy | 26. července 2012 v 20:26 | Reagovat

Kolnku společná povídka je na tvém blogu už dlouho a já o ní vím. Konečně jsem si řekla že jsi ji přečtu. 1. kapitola je skvělá jdu na 2 kapitolu!:)

8 Laneey Laneey | Web | 15. srpna 2012 v 18:22 | Reagovat

tvl !! ty nejenže historii studuješ ty jí musíš tahat i sem :D :D a já jen středoškolák tu budu vymýšlet něco o vykopávkách ne ? :D Chamurrapiho zákoník, to se mi snad jenom zdá :D ...ale jinak skvělej začátek, který hned dal najevo co se očekává..takže Jermaine..hmm :-x  ..jinak Grace je překrásné jméno :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama