Srpen 2012

Kapitola 7. - Our story, Our love

20. srpna 2012 v 15:10 | Jeana |  Projekt - Our story, our love
Tak děvčata, začínáme druhý kolo, ale teda... troufnu si říct jen to - ano, Laneey mě tak trošku k tomu dohnala. Ale víc nechávám na Loui:) Reference nebo anotace? :D Dnes vynechávám:D Snad se Vám díleček bude líbit...:-*

Autor: Jeana

" Rebbie, už to budu mít, jen malej okamžik" , tááák a je to.., otočila sem se s úsměvem na rtech v domnění, že už je zpět , ale úsměv mi zamrzl na rtech, když se na mne z rohu kuchyně upřeli ty nejkrásnější mandlově hnědé oči jaké sem kdy viděla.

-------
Stála jsem tam jak opařená a bezhlesně spojovala jeho pohled s tím svým. Skoro jsem nedýchala. V rukou jsem svírala dva pohárky vychlazeného nápoje, jejichž chlad jakoby zmrazil mne samotnou.
"Smím nějak pomoct?" hlesl jemně a já cítila, jak se mi z jeho sametového hlasu rozklepala kolena. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze se vzpamatoval, čímž jsem mu zároveň nevědomky dala najevo, že není třeba.
"Přece to nebudete nosit sama." pousmál se. Jenže sotva pohlédl na nalité pohárky za mými zády, kterých bylo bez mála dva tucty, na jeho tváři se objevil provinilý výraz: "Omlouvám se, naše rodina je z nějakého důvodu početnější než kde jaká školka." jeho slova mi vyloudila smích ve tváři. To pravděpodobně přesně chtěl. Najednou opadla ta napjatá atmosféra, přistoupil ke mně a z jedné dlaně mi odebral sklenku s džusem, aby si k ní udělal volný přistup. Vzápětí mi do ní vložil tu svou. "Nebude vám vadit, když..."

V tom do dveří vstoupil statnější muž, jehož příjmení a příjmení celé jeho rodiny jsem měla za několik měsíců začít nosit místo toho svého. "Grace? Gra...?" Podruhé mé jméno nedořekl. Při pohlednu na fyzickou blízkost mezi mou bytostí a jeho mladším bratrem oněměl. V jeho očích probíjelo tisíce záblesků. Bylo mi jasné, že se snaží najít důvod toho, proč Michael stojí jen několik centimetrů vzdálen od jeho snoubenky, drží ji za ruku a upřeně hledí do jejích pomněnkových očí. Pudově jsem vytrhla dlaň z Mikova sevření a přistoupila kvapně k Jermainovi, abych alespoň trošku osvětlila situaci, jejíž nevítaným svědkem se stal. "A... drahoušku...Tady Michael mi nabídl pomoc s odnosem, víš?"
"Je mi to jasný..." zamumlal, přičemž jeho rty se hýbaly minimálně. Pohlédl na mně s úsměvem dodávajíc: "Grace, běž se prosím posadit k ostatním, my se o to mezitím postaráme..."
"Dobře, jak si přeješ." bez pípnutím jsem uposlechla. Nechtěla jsem ho dráždit. Proto jsem ho mžikem políbila na tvář a opustila mísnost.
Osaměli. Michael, jak kdyby cítil tíhu pohledu svého bratra, provinile sklopil oči a otočil se ke stolu, aby co nejrychleji nandal na tác několik plných sklenic. Nemluvil. Nebezpečné ticho prolomil až Jermain, jež přistoupil ke stolu z druhé strany a pomohl bratrovi. "Necháš ji na pokoji, rozumíš?" špitl důrazně, až Mikovi přeběhl mráz po zádech.
"Jermaine, vždyť...jsi můj bratr a ona je tvá snoubenka. Jak jen mě můžeš nařknout z něčeho takového?" slova jeho staršího bratra ho tuze zabolela. Jakoby vypálila cejch přímo na jeho srdce a tou bolestí mi vyhrklo pár drobných kapiček slz do očí. Vždy měl čisté svědomí, nikdy by své rodině neublížil a Jermain to věděl. Tak proč něco takového říká?!
"Ber to jako varování. Grace je pro tebe zapovězené území a tak to taky zůstane..."
"Ale já ji přeci jen chtěl podat ruku na tykání..." hlesl Michael nevinně. Z bratrova bolestivého útoku mu po tvářích začaly stékat slzy. Nikdy by nevěřil, že jeho vlastní bratr o něm může přemýšlet jako o potencionálním zrádci... Když Jermain zahlédl Michaelovu tvář plnou bolesti, uvědomil si, že nejspíš přestřelil. Tohle nechtěl.
"Promiň, Miky." špitl a objal ho kolem ramen. "Odpusť." v tu chvíli se nalily slzy dojetí i do jeho tváře. Nikdy předtím si tolik neuvědomoval, co v málém "bílém" chlapci má. Vždycky ho bral jako toho prcka, který ví o skutečném životě asi tolik, kolik princ z pohádky. Nikdy mu nedokázal prominout odchod z kapely a aniž by si to chtěl připustit, i jeho karierní úspěch, který se nikomu z nich ani při seběvětších snahách nepodařilo získat. Michael se jen objevil a všichni mu leželi u nohou. Měl v sobě ohromné osobní kouzlo, které nikdo jiný z jejich širokého rodinného klanu nevlastnil. Věděl, že mu stačí jen ukázat nebo naznačit a lidé se mohli přetrhnou jen proto, aby mladé hvězdě vyhověli. Stejné to bylo i s ženami. Toužily po něm, i přestože on ne všechny z nich chtěl. Padaly mu do náručí jak posedlé, kradly klíče od jeho pokoje, lezly po hotelové zdi, jen aby se alespoň na okamžik dostaly do jeho přítomnosti. Z toho důvodu se děsil, že i Grace by mohl omámit svou aurou...
"Mám tě rád, Miku. Nezlob se. Bylo to ode mě nefér. Jsem rád, že tě mám." špitl bráškovi do ucha, a pak povolil jejich pevné sevření. "A teď přestanem plakat jak nějaký dvě těhotný ženský nad romantickým filmem a půjdem jim donýst to pití, co říkáš?" smál se Jermain, když si utíral drobné slzičky a Mike samou radostí přikývnul.

-------
Blížilo se poledne a Michael pomalinku rozevřel slepené oči. I když se rodinná sešlost postupně rozešla kolem 22. hodiny večer, nemohl až do brzkých ranních hodin usnout. Jen se převaloval v peřinách a koukal do stropu nad sebou. Nový člen Jacksonovic rodiny mu nedovolil spát. Grace, Grace, Grace...to jméno nedokázal vyhnat z hlavy. Znělo mu pořád v uších. Všichni si ji zamilovali. A on sám? Za svůj život potkal spoustu žen, ale to, co našel v ní.... Prohodil s Grace v podstatě jen několik málo slov a už věděl, že mezi nimi je něco, co nedokázal jednoduše vysvětlit. Snažil se na to přijít tak urputně, až jeho víčka klesla a myšlenky na Grace ukolébaly ke spánku.
Pomalu se donutil vstát z postele, postavil vodu na kafe a zautomatizovaně se došoural do koupelny. Když se omyl a oblékl, usedl na balkon svého prostorného bytu v L.A., který mu poskytoval azyl, pokud nechtěl nebo již neměl sílu podniknout cestu na 3 hodiny cesty vzdálený Neverland. Rozhlížel se po městě, které od brzkých ranních hodin žilo čilým životem a při myšlence, jak stráví dnešní odpoledne v L.A., ho napadlo jediné. Sáhl do kapsy pro mobil a vytočil číslo svého bodyguarda. : "Wayne?"
"Ano, šéfe?" zalaškoval milý černoch na druhém konci. "Sis dal teda na čas. Mám pocit, že se dneska uvařím. Neznám nic lepšího než stát v černým kvádru na poledním los angeleským sluníčku před venkovníma dveřma, věř mi."
Michael se rozesmál, pak ale provinile vypustil omluvu ze svých úst: "Odpusť, příteli. Každopádně. Mohli byste pro mě přijet autem tak za 20 minut? Chci se jít podívat do jednoho krámku s úměním, kde už jsem dlouho nebyl..."
"Jasná, udělám. Cokoliv lepšího se tu vařit ve vlastní šťávě."
Mike se znovu uchechtl: "Tak se můžeš vysvléct."
"Blázníš? Ještě abych tu vystavoval na obdiv svoje úžasně vypracovaný tělo. To teda ne. A jdu volat šoférovi. Každá minuta v tomhle vedru drahá. Zatím, Michaeli."
-------

Limuzína zastavila nedaleko centra na Hollywood boulvardu přímo před obchodem, do něhož měl Michael namířeno. Jakmile šofér rozevřel dveře od auta a Michael vystoupil na chodník, začaly se kolemjdoucí shlukovat kolem něj. Lidé volali jeho jméno, toužili po autogramu či objetí. Většině splnil jejich přání. Pak jen s milým zamáváním vstoupil do dveří před sebou.
"Aaaaa. Pan Jackson. Je nám ctí. Dlouho jste u nás nebyl." rozzářil se majitel luxusního obchodu s uměleckými originály a přispěchal Michaelovi na uvítanou podat ruku.
"Omlouvám se, pane White, ale měl jsem náročné období."
"To je v pořádku, pane Jacksone. O to radši jsem rád, že jste znovu zabrousil do našich vod."
"Pokaždé když to jde, zajdu k vám velice rád. Máte tu tolik nádherných věcí..." povzdechl úžasle Michael a obdivně se rozhlédl kolem sebe.
"Lichotíte mi." začervenal majitel.
"Smím se tu porozhlédnout?"
"Ach, samozřejmě! Pojďte! Osobně vám ukážu některé poklady, které tu mám....Třeba tady tohle. Na jedné aukci se mi podařilo vydražit tohohle van Gogha."
"Oh...můj Bože! Je nádherný!"
"Ano, to ano. A to není všechno. Mám tu i jednu rozkvetlou louku od Moneta, a pak..."
"Pane, White..." ozvals se tichý hlas srevicemana za majitelovými zády. "Volají vám z Národní galerie, prý je to naléhavé. Chtějí odkoupit některé obrazy na novou výstavu."
"Hned jsem tam. Pane Jacksone, opravdu se převelice omlouvám... tohle musím vyřídit, ale malý okamžik. Zavolám k vám další ze svých pokladů. Je to specialistka na umění přímo z Francie. Zodpoví všechny vaše otázky. Tak neprchejte, hned tu bude." řekl a než Michael stihl přikývnout nad jeho návrhem, osaměl... Avšak dlouho nedokázal stát na místě, kde ho White zanechal. Ani nemohl! Lákaly ho krásy kolem něj. Jeden obraz byl nádhernější než druhý. Úplně se nechal strhnout tím van Goghem, který mu byl před okažikem ukázán. Přistoupil blíž a začal si z blízka prohlížet každičký jeho detail. Stál tam minutu, dvě, tři, deset? Nevěděl. Čas tady neexistoval. V tom se za jeho zády ozval sladký ženský hlas, který se mu včerejším dnem zaryl nezapomenutelně do hlavy: "Ten obraz miluji. Van Gogh byl úžasný. Navíc ta jeho žlutá... Jakoby to světlo pouličních lamp zářilo až sem k nám..." bylo to v podstatě poprvé, kdy k němu sama od sebe promluvila.
Z prudka se otočil za původcem těch slov. Z jeho výrazu bylo na první pohled patrné překvapení: "Grace? Vy?"
"Ach ano, já." zasmála jsem se, přičemž jsem nevinně pokrčila rameny. Tentokrát jsem to byla já, kdo se z nás dvou odvážil přistoupit blíž. Možná proto, že jsem měla od oznámení pana Whita o Michaelově přítomnosti čas na vzpamatování, který Mike nedostal. Zastavila jsem se necelých půl metru od něj a podala mu ruku.: "Snad nám již dnes to potykání výjde." pronesla jsem mile a stiskla pevněji jeho dlaň. "Prosím, říkej mi Grace."

Tak první kolo za námi...

16. srpna 2012 v 14:48 | Jeana |  Poznámky
Jak již název odpovídá, máme za sebou první kolo a to v neskutečně rekordním čase! Holky, musím Vás všechny pochválit, co dílek to skvost! Mike by z Vás měl určitě radost! Protože tohle je rarita, něco naprosto unikátního a osobně musím říct, nikdy jsem nevěřila, že to takhle parádně s přehledem budeme zvládat. Navíc mi dělá ohromnou radost na dušičce, s jakou vervou jste se do toho všechny daly! Ani ne za týden, ale slovy do pár dnů jsem obdržela dílky od většiny z vás a právě díky tomu je vidět, jak vás to všechny chytlo! Pevně věřím, že tímhle tempem a s takovouhle vervou máme opravdu šanci tenhle projekt jednoho dne zdárně dokončit! Jak kdysi řekl jeden chytrý pán: Pevné jádro zůstává! A já věřím a doufám v to, že v našem případě to bude zrovna tak:) Jste úžasné!Líbající



Joooo..a ještě abych nezapomněla. Laneeyka mi ještě poslala k povídce jeden nápad, který si tu teď troufám zveřejnit:)

Laneey: A jen tak mě napadlo..nedáme naší povídce jméno ? Říkat naše společná povídka, je moc dlouhé , napadlo mě Keep the Faith ..Michael tam zpívá něco jako : Zachovej svou víru , stůj nohama pevně na zemi apod., ten song je plnej života..dokonalej :) a my věříme v Michaela..prostě jen tak mě to napadlo, budu ráda, když vyjádříte svůj názor.

Co vy na to? V levé části blogu, dole pod seznamem kapitol máte k tomuto návrh malou anketku. Budu se těšit na vaše vyjádření:) Názor s větším počtem hlasů rozhodne.:)

Kapitola 6. - Our story, our love

16. srpna 2012 v 14:33 | Laneeyka |  Projekt - Our story, our love
Zrovna včera večer, než mi Laneeyka poslala kapitolku, tak jsem si říkala, co na nás asi přichystá. Holky, řeknu Vám - NEZKLAMALA! Nejenže jsem ji zas měla sto chutí přiškrtit za ten konec, kterej mi s úsměvem přenechala k pokračování, ale zas potvrdila, jak bezvadná spisovatelka je. Dílek je propracovanej do sebemenšího detailu a i když víceméně první půlka stojí na rozhovoru mezi Grace a Kathrine, druhá polovina na prvním osobním kontaktu s Josephem a Mike jako takový se mihne v závěru (a jak! Mě až zamrazilo. O to víc, když jsem věděla, že oříšek nechává rozlousknout mě:D), nenechá vás to v klidu.:)
A já asi v dobách nejhorším půjdu psát recenze na knížky, jde mi to, co myslíte?:D



Autor: Laneeyka
Blog: laneey.pise.cz


Z tváře postarší ženy zmizela všechna barva. Skoro převrhla svůj hrnek s čajem a já bych se v tu chvíli nejraději propadla do země. Ze sinalého obličeje jí blyštili tmavě hnědé obrovské oči.

" Bože, já..odpusťte mi to paní Jack ..tedy Katherine, zařekla jsem se znovu a cítila sem se jako úplný idiot. Jsem velice netaktní a …."

" Ach Grace, neomlouvejte se prosím vás, vzala mé ruce do svých dlaní a upřeně mě pozorovala.

Viděla jsem , že Vám to v té vaší krásné hlavince šrotuje, od chvíle kdy Michael vstoupil do dveří. Nespustila jste z něj oči ani na okamžik, vypadala jste v tu chvíli jako jedno z mých milovaných vnoučat. Malá holčička se zářícími kukadly , dítě co očekává zázrak, usmála se upřímně a pohlédla mi do očí.

Cítila jsem , jak se mi žene červeň do tváří , což se mi v žádném případě nemohlo podařit zastavit. Pohlédla sem na Katherine jak se ze široka směje a mě nezbývalo nic jiného než jí úsměv opětovat.

" Nechci, abyste si myslela něco…"

" Nikdo nemůže vědět, na co ten druhý myslí holčičko, pouze v jednom případě…ale to poznáš jednou sama, pohladila mne po ruce a do mě se vlévalo teplo z její nezkažené upřímnosti a dobroty. Můj drahý syn Michael takhle působí na každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti, a to už od dob, kdy byl ještě v plenkách , takže jsme na to všichni celkem zvyklý " , pokračovala.

Neuniklo mi, že slovo celkem lehce zdůraznila.

Po chvíli jsme si povídali jako staré přítelkyně. Katherine hrdě vyprávěla o svých úspěšných dětech s láskou v očích a já se smála jejím historkám.
Když jsme přešli k Michaelově nemoci, úsměv mě zcela opustil.

" Nemusíte o tom mluvit, pokud nechcete Katherine , opravdu" , ale ona jen mávla rukou.

" Michael by ti to nikdy sám neřekl a koukám , že Jermaine o tom taky nemluvil".

" Víte, já se na to vlastně Jermaina ani nikdy neptala, nechtěla jsem vyzvídat nebo tak něco. Jen sem..sem prostě zvědavá. A chci vás ujistit, že bulváry nečtu jen…když unikla na veřejnost nějaká jeho fotografie tak .."..

" Chápu Grace, to člověka v tzen okamžik ohromí a řekne si : Kde je ten černej kluk ?" ..

Řekla to tak lehce, že sem na ní zírala jako na zjevení.

Mlčela jsem jako hrob, když mi vyprávěla o počátku té nemoci, o níž sem se až dnes dozvěděla , že je dědičná.
" Michaelův dědeček, tedy otec mého manžela Vitiligem trpěl také. Dodnes si pamatuji ten den, kdy se Michael vřítil do kuchyně našeho rodinného domu , objal mě a rozplakal se. Byl k neutišení. Přestal jíst a pít, jeho organismus zkolaboval po několika dnech. Bulvární plátky braly stav jeho kůže útokem, ale on se naučil bojovat. Nic jiného mu nezbývalo. Styděl se za svou nemoc, ale naučil se s ní žít s hrdostí" , zakončila vyprávění Katherine a v očích se jí zaleskly slzy.

" Jste v pořádku" ? , lekla sem se jejího výrazu a vyskočila sem z křesla, abych jí pomohla vstát.

" Ach ano holčičko, sice jsem už stará, ale stále mám sílu a nadhled, můj Michael je silný člověk, i když vypadá velice křehce, zadívala se znovu do mých očí a čas jakoby se na okamžik zastavil. Lidé dokáží být silnější, než se zdají být Grace, políbila mě na tvář a vzala si svou malou hůl, kterou nosila jako opěrku.

Najednou se z obývacího pokoje ozval burácející hluk a pískot dětí.
No vypadá to, že Joe je doma.
……………………………………………………………….

Neslyšela sem Josephovi mnoho , Jermaine o něm moc nemluvil, ale jeho žena Katherine o něm mluvila jen v dobrém.

Oči jí stále zářili láskou i po všech těch letech soužití. Přesně to v životě toužím prožít. Opravdovou lásku, kvůli které se mi budou oči plnit slzami nad tím, co jsem si jako mladá v životě prožila. Budu sedět se svým mužem venku na zápraží , a v ruku v ruce budeme vzpomínat na svůj život. Má být mým vyvoleným zrovna Jermaine ? Trochu sem váhala, ale na to je ještě brzy.

Nejsem do něj zamilovaná, ale třeba to časem přijde. Vždyť člověk je natolik všetečným tvorem, že i láska se dá vypěstovat a naučit. Je to jako s malým semínkem. Zalijete ho a čekáte, kdy rozkvete. Takové to přeci může být i s láskou.

Mým myšlenkovým pochodům bylo utnuto ve chvíli, kdy se přímo přede mnou zjevil Jermainův otec. Vztáhl ke mně vrásčitou dlaň, ale úsměvem šetřil. Překvapilo mě, jak je drobný. Hleděla jsem mu téměř do očí, byl jen o kousek větší než já.

" Jsem velice potěšen , že Vás konečně poznávám Grace, jsem Joseph Jackson , pro přátele Joe", překvapil mě svou vřelostí a ještě více, když se sklonil a lehce si zvedl mou ruku k ústům a políbil ji. Galantnost se mu nezapře. Po někom to jeho děti mít musí, šlehla jsem pohledem po Michaelovi stojícím úplně vzadu v rohu místnosti.

Jeho čokoládové oči mne pozorovali a já se nepříjemně ošila. Prohlížel si mne pátravým pohledem od hlavy až k patě a já najednou zapochybovala, jestli byl dobrý nápad si na sebe vzít ty jasně meruňkové capri kalhoty s bílým tílkem. Měla sem se snad obléct trochu formálněji na oběd s rodinou ? .. Prohlédla sem si samu sebe a znovu pohlédla na Michaela. Ten jen zavrtěl hlavou a pousmál se, jako by přesně věděl, co se mi honí hlavou.

Nejhorší je, že sem sama sobě přiznala, že je mi jeho pozornost více než příjemná. Měla sem hrozný strach, trému ze setkání s převelikou Jermainovou rodinou, ale Michaelova přítomnost mě zvláštním způsobem uklidňovala. Z toho člověka šla neuvěřitelná energie, aura a klid. A co teprve jeho charisma … Bůh na tom chlapovi, zrovna moc nešetřil, pomyslela jsem si v duchu nechápavě a čapla sem svůj hrnek s čajem ve snaze se odpoutat od myšlenek jménem Michael.

Seděli jsme u stolu a konverzace plynula. Všimla sem si, že Joe se do diskuzí moc nezapojuje, spíš si tu a tam pohraje se svými vnoučaty. Možná nebyl otcem, jakého by si jeho děti přáli, ale za to byl milujícím dědečkem. Se všemi svými vnoučaty si měl co říct a oni ho milovali tou dětskou bezelstnou láskou.

Občas sem se snažila utéct z dosahu všech těch tmavých očí, jelikož spoustu zvídavých otázek padali samozřejmě na mě. Občas se mi z toho točila hlava, takže sem neustále hledala cestičku k úniku. Jednou sem odběhla na toaletu, pak do kuchyně, poté za dětmi…….

Využila jsem příležitosti se zvednout od stolu a šla pomoci nejstarší Michaelově sestře s přípravou džusu. Povídali jsme si o všem možném. Vyrušil nás zvuk mobilního telefonu.

"Hej Grace, jen to nalej do sklenic a pak zavolej, já ti pomůžu ju ?", ale ten hovor musím fakt vzít, zavolala na mě ještě Rebbie než utekla z kuchyně ven na zahradu.

Pomalu, abych toho moc nerozlila sem nalévala džus do skleniček, když se za mnou ozvali tiché kroky.

" Rebbie, už to budu mít, jen malej okamžik" , tááák a je to.., otočila sem se s úsměvem na rtech v domnění, že už je zpět , ale úsměv mi zamrzl na rtech, když se na mne z rohu kuchyně upřeli ty nejkrásnější mandlově hnědé oči jaké sem kdy viděla.

Poznámka autorky : Chci strašně moc omluvit za tu délku. Kdo mě zná a čte mou povídku ví, že moje kapitolky jsou obsáhlejší, já prostě nemůžu zveřejnit díl co má míň než 2 plný stránky ve Wordu :D ( a to sem ještě chtěla psát dál :D ) Už nevím jestli jsme se nějak domlouvali, kolik toho má být, každopádně, pokud by délka vadila, budu se snažit to zkrátit , alespoň na stránku :) No snad sem to moc nepokonila…, měla sem to napsaný tak cca.za 2 hoďky ani to možná ne, šlo to kupodivu velmi lehce :D a to hlavně díky Moničce, která tak krásně skončila, že sem mohla hned navázat a nemusela něco sáhodlouze vymýšlet :D No docela dobře sem to zakončila co holky ? :D Janičko, zlatíčko jak ty na mě , tak já na tebe :D Rozjeď to :-P

Poznámka adminky: Za tu poslední poznámku na moje triko....No, nezabili byste ji?:D

Kapitola 5. - Our story, our love

13. srpna 2012 v 12:23 | Monička |  Projekt - Our story, our love

Omlouvám se všem a hlavně Monče, která mi dílek poslala už před víkendem, ale bohužel jsem ho nestihla přidat dřív než dnes. :( Svou chybičku tímto napravuji a dodávám Vám další kapitolku, která hlouběji poodhaluje Gracyn příběh ve své nové rodině a její vznikající zájem o našeho hlavního hrdinu. Moni, Katherin je bezvadná a ty slunečnice .... lol, no však my vímeMrkajícíS vyplazeným jazykem
Pokráčko je teď na Laneeyce, poslední autorce 1. kolaSmějící se Tak zlato, rozjeď toNevinný



Autor: Monika
Blog: amonikam.blog.cz


Když paní Katherine vyslovila jméno svého muže, nemohla jsem si nevšimnout, jak Michael sebou překvapivě trhl. Evidentně se svým otcem neměl ten nejlepší vztah. Podle toho, co mi říkal Jarmaine pan Joseph bral úlohu být hlavou rodiny zcela vážně. Rád řídil život ostatním již od dob, co si vzal svou manželku. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, jak ten muž vypadá, vlastně jsem o něm nevěděla skoro nic. Pokaždé, když mi Jarmaine vyprávěl o své početné rodině Josephovovi se úmyslně vyhnul obloukem.
Ještě dnes mám v živé paměti naši první společnou večeři, když jsem se chtěla o své lásce dozvědět, co nejvíce. Vyprvávěl o své matce, s takovým obdivem a láskou, že jsem byla přesvědčena o tom, že je to milující a starostlivá žena, která by pro svou rodinu dýchala. A nemílila jsem se. Popravdě jsem měla malinko strach z její reakce na můj původ, ale ani na malý okamžik mi nedala najevo, že by jí to některak vadilo. Její pohled mě uklidnil. Čímž jsem si u pana Jacksona nebyla jista.

" ....A co tvůj otec? Jaký spolu máte vztah?".....nabodla jsem na vidličku jednu z dalších tygřích krevet s chilli omáčkou. I v odrazu zapálené svíčky, ve tvaru srdce, jsem poznala, jak Jarmaine náhle posmutněl. Došlo mi, že téma "on a otec" není to, o kterém by se toužil se mnou bavit. A už vůbec ne náš první společný večer.
I když se sebevíc snažil zapátrat ve své mysli a vybavit si vzpomínku, jenž by alespoň trochu Josepha stavila do jasnějšího světla, žádnou takovou nenašel. A já pochopila, že nemá smysl se dál tímhle záhadným mužem zabývat.

" Co kdybychom na chvíli opustily mužskou společnost a zkrátily si to čekání při šálku šípkového čaje?"........Katherininy jemné ruce na mém rameni mě odpoutaly od mých vzpomínek. Ochotně jsem na její nabídku přikývla a následovala její kroky, které mířily do kuchyně.

Kuchyň nebyla moc velká, ale zato byla útulná a čistá. Byla laděna do smetanové barvy se žlutými a červenými doplňky. Bylo vidět, že si Katherine dává záležet na tom, aby se tu její rodina i přátelé cítili dobře.
" Mohu vám s něčím pomoci paní Jacksonová?"......zeptala jsem se.
" Ne, děvenko. Pohodlně se usaď na židli a odpočiň si. Musíš být po té dlouhé cestě nesmírně unavená. A ještě k tomu Hanzel a seznámení s dětmi....jo Jacksonovic family je velká a její kořeny sahají hodně daleko."........Ano, to je pravda. A to jsem ještě neviděla Hlavu rodiny.
Z kuchyňské linky vytáhla dva malované hrníčky........" A pro příště, jen Katherine.".....přátelsky se na na mě usmála.

Grace se usadila na židli k malému kulatému stolu, ktrerý zejména používají právě k pití čaje nebo kávy a se zaujetím pozorovala paní domu s jakou láskou připravuje šípkový čaj.

Na stole stála váza s květinami......."Slunečnice.... Michael mi je nosí poměrně často."........všimla si jak jsem si opatrně přičichla k váze plnou slunečnic, které se k malovanému ubrusu dokonale hodily.
" Miluji je. Pro mě to je královna mezi květinami. Jejich žluťoučká barva připomíná drobná sluníčka. Připadá mi, že díky nim v domě pokaždé svítí slunce, i když je venku zamračeno. Také vás nabíjejí takovou energií?"......zeptala jsem se a opatrně mezi prsty uchopila jeden z květů jehož pyl mi zanechal žlutou stopu na dlani.
" Mám ráda květiny, ale popravdě o jejich kráse tak nepřemýšlím.... Jsi stejná jako Michael, i ten dokáže ve všem vidět jen to krásné a okouzlující." .......při vzpomínce na jednoho ze svých mladších synů se její rty rozzářily do upřímného úsměvu. Jeho tu musí všichni nesobecky milovat, pomyslela jsem si. Vlastně i on mě svých šarmem a galantním chováním okouzlil ač jsem si to nechtěla přiznat. Ovšem jedna věc mě na něm zarážena......Proč je tak bílý? Vždyť jako malá hvězda byl tmavý tak, jako jeho sourozenci? Co jen udělal se svou pletí? Copak se stydí za svůj původ?.......to byly otázky, které mi uvnitř nedaly spát.

" Grace, jsi v pořádku? Copak ti ten čaj nechutná?"
" Proč je Michael tolik bílý?"......vyhrkla jsem ze sebe své myšlenky .

Kapitola 4. - Our story, our love...

5. srpna 2012 v 22:35 | Hanylen |  Projekt - Our story, our love
Musím pochválit Haničku, že se do toho dala s takovou vervou a vůbec neotálelaMrkající Sepsat dílek ani ne za 2 dny... holky, vy jste prostě úžasný! Je vidět, že vás to chytlo a já jsem za to neskutečně ráda!!!!
Za sebe musím prohlásit, že jak tak koukám na tu gradaci, děsím se toho, až to zas výjde na měRozpačitý Haninka to pěkně rozjela a všechna čest teda! Zas před jejím psaním musím smeknout! Neskutečně popsaný! No však uvidíte sami:) Máme tu první Michaelův výstup a mě až mrazilo v zádech:) Teďka je to na tobě, Moničko, zlatíčkoRozpačitý Držím palce se psaním a Vám ostatním přeju příjemnou zábavu...



Autor: Hanylen
Blog: hanylen.blog.cz

"Pojď dál a vyprávěj mi o sobě. Prý máš velice zajímavou a nádhernou práci" vyzvala mě Jermainova maminka. "Nebo bych spíš měla říci poslání?"poznamenala, když se usadili společně s Jermainem, Hazel a dětmi ke stolu. I přesto, co všechno tato žena jistě prožila a přes její věk, měla živé oči ve tváři se jí odrážela radost, že může s mluvit s někým, kdo jí z vlastních zkušeností může rozšířit obzory.
"To máte pravdu, paní Katherine. Dá se mluvit o štěstí, že moje práce je zároveň i mým koníčkem. Je úžasné, co nám historie dokáže prozradit o nás samotných a co ještě skrývá".
"A víš, že to samé říká i Michael? Také se o historii zajímá. Má ostatně mnoho zájmů., až mám často obavy, že se moc přetěžuje, ale on tvrdí, že chce prožít život naplno a poznat co nejvíc…"
Při vyslovení jména nejznámějšího člena rodiny jsem zpozorněla. "Musím říct, že se nemůžu dočkat, až se s ním seznámím osobně", přiznala jsem. "Jermaine mi hodně vyprávěl o společných zážitcích a jistě nepřeháněl.". "Určitě si budete dobře rozumět", usmála se paní Katherine. Ale mě v tu chvíli neunikl trochu trpký Jermainův výraz… jakoby říkal: ach, už zase Michael... Věděl bezpochyby, jak jeho mladší bratr působí na ženy a tušil, že ani já nebudu výjimkou.. Navíc je teď po rozvodu s Debbie opět volný. Majordomus mu nalil čaj, potom se k němu naklonil a něco mu tiše oznamoval. "My o vlku..."
"Strýček, strýček Doo Doo je tady", vypískly děti, než stačil Jermaine doříct, vyskočily a hnaly se od stolu.. "Dojíst! Nejdřív dojíst", volala na ně Hazel, ale marně a tak jenom bezmocně pokrčila rameny. Jak se jednalo o Michaela, veškerá výchova selhávala.
Vrátily se za chvíli s hubeným mužem oblečeným v upnutých džínách a volné červené košili, kterého strkaly před sebou. Suitu uzavírala kudrnatá černoška v dlouhé pestrobarevné sukni, Vedla za ruce dvě ještě menší děti, blonďatého chlapečka a holčičku s copánky…
"Kdo ho první chytí?" zvolal vysokým hlasem, sundal si z hlavy tmavý klobouk se širokou stuhou a hodil ho do dálky, nehledě na to kam dopadne.
Tím docílil, že ho děti na chvíli pustily a on se mohl přivítat s paní Katherine a rodinou.
"Emisi, jak se máš?" objal Jermaina, který mu šel vstříc. "Báječně", odpověděl mu Hernie.. Pak vzal mou ruku do své a představil nás. "Grace, tak tohle je můj slavný bratr Michael, osobně. Michaeli, představuju ti Grace, moji snoubenku".
"Moc mě těší, Grace", upřel na mě Michael své čokoládové oči, hrající šibalstvím. Měl úzký nos se špičkou trochu nahoru. Vůbec ne znetvořený, jak se všude psalo. Rty se mu zvlnily v okouzlujícím úsměvu, potom k nim zvedl mou ruku a políbil ji. Přestože mě nepolíbil na ústa, ten polibek jakoby projel celým mým tělem. Pramen jeho havraních vlasů se přitom jemně dotkl mé paže a při jeho pohledu jsem cítila, že rozpačitě červenám jako nějaká puberťačka. V tu chvíli se ozval mobilní telefon patřící paní Katherine.
Pomalu k němu došla a nasadila si brýle zavěšené na řetízku, aby viděla na zprávu. "Píše Joe, že se zdržel, ale prý se určitě do večera objeví…tak ho omluv, Grace", oznámila mi, sotva ji dočetla.

Pro spoluautorky projektu...

3. srpna 2012 v 13:22 | Jeana |  Informacie o projekte
Ahojda kolegyňky spoluautorky S vyplazeným jazykem
Přemýšlela jsem nad tím, že by nemuselo být od věci přidávat dílky v kratším časovém úseku:) aby se to hýbalo a naši případní čtenáři nemuseli dlouze čekat na pokračování našich dvou hrdinů. Co vy na to? Je na prachy Myslíte, že by Vám 1 týden na sepsání kapitolky stačil? Usmívající se Respektive, že byste zvládli od přídání dílu napsat následující do 7 dní?

Budu se těšit na Vaše vyjádřeníLíbající
Jeana

Kapitola 3. - Our story, our love...

3. srpna 2012 v 13:09 | Zuzy |  Projekt - Our story, our love
Ahojda všichni, děkuju moc Zuzance, že tak bleskurychle sepsala a poslala díleček:) Já osobně si myslím, že je perfektní:) Parádně navazuje na ten Louin a nádherně provází osudem Grace, která se začíná zabydlovat v novém domově a setkává se postupně s lidmi, co se co nevidět stanou jejími nejbližšími, rodinou Jacksonů...
Ještě jednou děkuji Zuzy... a samou netrpělivostí hořím pro další kapitolu:) tak Haničko...držím pěstičky:)



Autor: Zuzy
Blog: zuzyjacksonka.blog.cz

Vzkázek od Zuzy:
Nikdy bych nevěřila, že bude tak těžký pokračovat ve psaní povídky, o které nevím, jak bude pokračovat…jaký bude osud jejich postav i charakter, tedy pro sebe si to dokážu představit, ale je to o to víc adrenalin… Pokud se vám bude zdát, že jsem moc nepokročila, tak máte pravdu !!!J
Ale nejde to moc hnát dopředu. Ráda bych, jestli naše dílky čokoládka čte, věděla, že si vážíme jejího nápadu a projektu a snad zdárně v něm pokračujeme… pro ni, pro Michaela!♥


Na první setkání s Jermainovou rodinou to nebylo zas tak hrozný, pomyslela jsem si, když obrovské luxusní auto, hodné nějakého významného, vrcholného politika směřovalo k domovu mého nastávajícího. Už jen to očekávání a pomyšlení na to, že tam budu trávit svůj čas nebo vlastně měla bych říct, svůj život, po boku muže, ke kterému si teprve hledám nějakou cestu, vztah, mi přišlo zvláštní.

Pozorovala jsem jeho děti, jak se pošťuchují a jak si mě svýma tmavýma očima prohlížejí, pokaždé, když jsem se na ně usmála, opětovaly mi úsměv, až se jim dělaly ďolíčky ve tvářích… byly krásné! Joy neustále něco svému bratrovi špitala do ucha, ten se rozesmál, nebo ji tahal za copánky… za neustálého napomínání jejich matky Hazel, proč jen se ti dva vlastně rozvedli, vycházejí spolu skvěle…?

Kdo ví, jak si mě představovali? Možná fakt, že nejsem černoška, nejspíš nepřipustili… Ale co jsem za tu dobu z letiště stihla vycítit, bylo, že rodinný klan Jacksonů bude nejspíš tím, kde rodina jako celek hraje nezastupitelnou roli v jejich životech. Jaká bude ta moje, to netuším! Snad mě přijmou, i když moje pleť není taková, jakou asi čekali. Zabraná do svých úvah o rodině, její pospolitosti, vztazích, které v ní vládnou, mém novém nadcházejícím životě v Kalifornii, jsem nepostřehla, že auto zpomalilo a stanulo před velikou černou kovovou bránou. Kovář si dal opravdu záležet, ornamenty, které se splétaly a zase rozplétaly, aby mohly spojit další kovové prvky se navzájem prolínaly a tvořily celkový obraz, který byl zlacený a nad tím vším vládla velká zlatá korunka.

Když se šofér vyklonil z okénka, aby ochrance nahlásil osazenstvo, s úžasem jsem sledovala, jak se brána pomaličku otevírá. Zmocnila se mě obrovská nervozita, nejistota, Jermaine to vycítil a pevně mě stisknul ruku a naše prsty se propletly v pevný uzel. Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář… to samozřejmě neuniklo zvídavým dětským očím a začaly se chichotat.

"Miláčku,vítej ve svém novém domově, doufám, že se ti tu bude líbit, že se tu budeš cítit doma." … plaše jsem se rozhlédla…doma. To slovo ve mně vyvolávalo zvláštní nával emocí, smutku, když jsem si vzpomněla na rodiče… a sestru, která by měla se mnou sdílet moje štěstí, být mi rádkyní a důvěrnící, to všechno jsem v ní ztratila jejím odchodem z tohoto světa.

Očekávala jsem honosný dům, vzhledem k početnosti Jermainovi rodiny, ale tohle…? Tohle bylo sídlo, kde se snoubily prvky moderní a starobylé, vše v perfektním souladu zasazeného do rázu krajiny. Nádherné a upravené cestičky, park, záhony květin, vše bylo dokonalé… až mě píchlo u srdce, připadala jsem si jako doma v Paříži při procházce nějakého zámečku, nebo jeho přilehlého parku.

Auto zastavilo na oblázkové cestě, děti bez meškání otevřely dveře auta a běžely se přivítat se svým psem, který je radostně vítal a hlasitě štěkal…
Šofér vystoupil z auta, otevřel druhé dveře a Jermaine vystoupil, podal mi ruku a když jsem se ho pevně přidržela, políbil mi ji a řekl: "Grace, vítej v novém životě, v našem životě, pevně doufám, kvůli nám, že tu budeme šťastní, my dva i děti a kdo ví, třeba se nám podaří naši rodinu obohatit o další členy." …objal mě a přitáhl si za pas k sobě, přitiskl své čelo na to mé, jeho ruce byly pevné, silné...měla bych spíš vnímat jejich ochranitelství, ale … připadala jsem si v ten moment, zvláštně, sklíčeně… jako by moje srdce sevřel někdo v kleštích, ne, že bych neplánovala mít děti...rodinu, ale … vše bylo tak rychlé, jak bych mílovými kroky přeskočila některé části života a přišla rovnou k hotovému. Snažila jsem se sesumírovat nějakou uspokojivou odpověď pro danou situaci…

"Díky, miláčku, za vřelé přivítání, mým přáním je udělat tě šťastnou, vytvořit nám společný domov…a…" Tok mých myšlenek přerušilo nebo spíš bych měla říci, vysvobodilo, cvaknutí hlavních dveří u domu. Oba dva, jak na povel, jsme se podívali tím směrem, odkud vyšlo…

Na prahu dveří stála postarší elegantní žena, která nám šla vstříc. Nešlo si nevšimnout její kolébavé chůze, nicméně byla energická a vřelá a její srdečný úsměv v daný okamžik zaplašil všechny mé pochybnosti.
Jermaine mě držel za ruku, představil mě… Grace, tak tohle je moje milovaná maminka Katherine, mami… tohle je žena, kterou miluji… Grace Hamplová."
Stála jsem tam tváří v tvář ženě, která napříč tomu, kolik dětí i vnoučat vychovala, neztratila jiskru, šarm…snažila jsem se číst v její tváři, bude se divit tmu, že její syn si přivedl bílou ?...Bude mít předsudky nebo...? Odpověď přišla záhy… Její vlídné oči, tvář...se roztáhly do mateřského úsměvu a její paže do vřelého objetí…

"Vítej, děvenko! Tolik jsem o tobě od Jermaina slyšela, vlastně mluví o tobě pořád, je tebou nadšený a já se mu vůbec nedivím! Jsem ráda, že jste tu, už jsem si dělala starosti, když jste se tak dlouho zdrželi? Grace, pojď, musíš být strašně unavená, dáme si něco na občerstvení, stejně ještě nejsme všichni, Joseph by měl dorazit každou chvilku a Michael volal, že to dřív, jak za hodinu nestihne, zdržel se v nahrávacím studiu, dokončuje nové album a to se někdy vrací i nad ránem.

"Pojď dál a vyprávěj mi o sobě, prý máš velice zajímavou a nádhernou práci nebo bych měla říci poslání?...

Info k projektu

2. srpna 2012 v 11:13 | Jeana |  Informacie o projekte
Tímto zdravím všechny přítomné i nepřítomné:)
Jak už většina z vás ví, Čokoládka se rozhodla odstoupit z vedení projektu. Ale všichni víme, že by to neudělala jen tak z lehkomyslnosti, ale musela k tomu mít dost podstatné důvody. Moc ji fandím a věřím, že i když se zřekla působené mezi námi, Mika a lásky k němu se nevzdá nikdy!!! Chci ti Čokoládko, myslím, že mluvím za všechny, poděkovat, za ty krásný dva roky, co jsi investpovala veškerý čas do nás všech, do svých projektů, povídek, které nám přirostly neodtržitelně k srdci a doufám v tom, že třeba ještě někdy zavítáš k nám anebo na tento blog, aby ses podívala, co se vlastně z tvého nápadu vyklubaloUsmívající se Budeme se snažit tě nezklamat!!! Protože teď už to píšeme i tak trošku pro tebe! Pořád to zůstává tvůj nápad a my ho jen dotáhnem do konce.Líbající

A teď nějaké organizační záležitosti.S vyplazeným jazykem Dle seznamu by měla být na pořadu s dílkem Zuzy. Chtěla bych se zeptat, jak jsi na tom? Jestli ještě budeš potřebovat čas, nebo se můžeme na zveřejnění tvý kapitolky vrhnout co nejdřív:) Napiš mi, prosím...

A ještě poslední zprávička... od teď, jak již žádala Čokoládka, se obracejte na mě, ať už potřebujete cokolivLíbající Ráda se Vám pokusím se vším vyhovět. Najdete mě buď na mém blogu (mjpovidky-jeana.bloger.cz) nebo na mailíku (cermajdik@gmail.com) a kdybyste hodně prosili, možná Vám dám i svůj skypeRozpačitý

Prozatím přeju Vám všem nádherný sluníčkový den, Zuzy, těším se na tvoji odpověď a budu ráda i za echa ostatních, zda jejich zájem podílet se na Čokoládčině projektu, i když už pod jiným vedením, stále trvá:)

Jeana

Posledné zbohom...

1. srpna 2012 v 21:20 | Čokoládka Milka |  Autorky projektu
Posielam malý pozdrav z Banskej Bystrice k vám všetkým. Áno, je to mimoriadne dlho, čo sa dievča s "umeleckým menom" Čokoládka Milka neozvalo... Malo na to viac dôvodov.
Možno ma považujete za čosi ako "vyhnanca". Za niekoho, kto sa na vás vykašľal. Kto vás opustil. Čo je na tom pravdy? Ani sama neviem. Určite som sa na vás nevykašľala. Skôr som vás opustila. Rozhodla som sa od vás odísť...
Asi si kladiete otázku, prečo- alebo aj nie. Povedzme, že som mala veľké problémy (kto verí, verí, kto nie- je mi to fuk). Ako s blogom, tak doma, v rodine, v škole. Blog mi bol príťažou. Chcela som sa k nemu vrátiť, ani neviete, ako veľmi. Ale tu vznikol problém. Poviedka You rock my world, pamätá si ju niekto ešte? Ona mi... Vzala mi všetko. Viete, vzala mi môj svet fantázie. Vzala mi radosť do písania. A písanie som začala vidieť ako povinnosť, ako niečo, čo sa mi protiví. A to mi ubližovalo. Som veľmi citlivá osoba a písanie som milovala, milujem svoj svet, a práve touto poviedkou to začalo. Všetko mi vzala. A ďalším faktorom bolo, že vaša (hovorím vaša, pretože ja do nej nepatrím) rodina už nebola to, čo bývala. Kedysi som na našu komunitu bola hrdá, patrila som do nej a bola som pyšná nato, čo sa nám spoločne podarilo vybudovať. Ale s príchodom niektorých nových (nekomentujem, niektorí viete) a odchodom niektorých starých členov sa to všetko pokazilo. Vy to tak možno nevnímate, no ja áno. Snažila som sa o to, aby sme boli skutočná rodina. Trvalo mi dlhý čas, kým som medzi vás zapadla a bola som zato šťastná. Lenže potom sa to pokazilo. A ja som sa nevedela zmieriť s faktom, čo sa s našou rodinou stalo. Preto je to teraz vaša rodina. Nepatrím do nej. Nechcem do nej patriť. Už nie. Stále ma to mrzí, no ja som sa vás vzdala tak, ako ste sa vzdali vy mňa a pôvodnej MJ rodiny. Už nie je možné vrátiť to späť. Ak to tak necítite, je mi ľúto, no ja to tak cítim. Neznášam faloš a aj to je dôvod, prečo odchádzam...
Do očí sa mi tlačia slzy, keď pomyslím nato, čo všetko sme spolu "prežili". Keď myslím na prvé komentáre, na prvý spriatelený blog, na prvý "design" a prvú poviedku, ktorú som čítala, čí písala. Keď si spomeniem nato, ako som sa s vami smiala, nato, ako som spolu s vami písala o Michaelovi a na to, ako sme sa nad ním rozplývali! Keď myslím nato, ako sme spoločnými silami prekonali "kauzu Laidy45", či nato, ako ste mi mnohokrát pomohli prekonať moje depresívne stavy a problémy. Našla som tu kopu skvelých ľudí, našla som tu ľudí, ktorých by som nevymenila už za nič. Medzi nimi Janku (s ktorou sme si prešli už mnohými vecami a až teraz, po čase si uvedomujem, že pri mne stála už od začiatku. Tí, ktorí náš vzťah nechápu, nech sa doňho nestarajú, no ja ju zbožňujem a nikdy ju neopustím- teš sa, až sa znovu uvidíme♥) či Loui (hovorila som ti, ty trúba, aby si po ceste do ČR padákom zoskočila k nám!). Tiež som poznala vás ostatných, ktorí ste mi do života mnohé priniesli. A nikdy nezabudnem nato, čo som s vami prežila. Nezabudnem nato, čo všetko ste mi dali a ako veľmi ste ma obohatili. Veľa to pre mňa znamená. Nezabudnem ani na vašu podporu pri všetkých mojich poviedkach, nezabudnem na vaše komentáre. Ako som už povedala, veľa ste mi dali... Prežili sme krásne chvíle, urobili pár zaujímavých vecí a obohacovali sa nádhernými poviedkami. No to je už preč- aspoň pre mňa.
Teraz už však nepíšem fan fiction s Michaelom. Už nepíšem žiadne fan fiction. Už ani veľmi nečítam fan fiction... Je pravda, že som to milovala, začala som s tým. Ale tomu je už koniec. Mám iný blog, píšem to, čo ma baví. Môj svet fantázie je späť. Janka tu pri mne ostala a stála pri mne vždy, nech som urobila čokoľvek a aj touto cestou jej chcem poďakovať zato, že je mojim hnacím motorom pri písaní mojej poviedky na novom blogu- a hnacím motorom môjho života.
A aj to, že nepíšem fan fiction je dôvodom, prečo som sa rozhodla skončiť s projektom a odovzdať ho Jeane, ktorá si ho už pred tým ochotne chcela vziať. Takže... Projekt je jej.
Ja natrvalo odstupujem. Odchádzam od vás... Ešte pred časom sa mi to nehovorilo ľahko, no teraz mám už len akési výčitky svedomia z toho, že som to tu zanedbávala. Neberte to prosím zle. No ja už nemám... Žalúdok nato, aby som tu ostávala. Po pár udalostiach CHCEM odísť.
Rovnako tak odstupuje Janka. Hovorila mi o tom už dávnejšie- a ja jej rozumiem, pretože uviedla vhodné dôvody.
Prosím Jeanu, aby ma nevymazávala z autorov projektu. Sama k svojmu menu napíšem dodatok, že som skončila. Len... Chcem, aby tu na mňa ostala spomienka- aj keby ste na mňa určite radšej zabudli. Ja na vás nezabudnem- na niektorých určite nie- a týmto sa lúčim. Aspoň tu.
Možno sa na mňa všetci hneváte a odcudzujete ma, možno nie... S tým nič neurobím... Ak so mnou niekto chce udržať kontakt, máte môj e-mail...
Moje odstúpenie od projektu a odchod nemá nič spoločné s láskou k Michaelovi. Je v mojom srdci. Nie na mojom blogu.
Za všetko vám ďakujem, nikdy nezabudnem na tie dva roky, čo som s vami prežila...


S úctou a láskou,
Čokoládka Milka